Ozvěna Stínu

“Musíme jeden druhému důvěřovat, abychom si mohli pomoci.

Ale jsem ještě vůbec důvěry schopen? Tolikrát zrazen, co když už ve mě nezbylo nic, co by věřilo v dobro. A co když dobro nevěří ve mne?”

Daleko na severu od Mlžných hor byla kdysi založena říše zvaná Angmar. Její vládce, Černokněžný král Angmaru, od počátku netajil své nepřátelské úmysly proti Dúnadánskému království Arnoru. Roku 1356 Třetího Věku dokonce dobyl Rhudaur a část arnorského území, dokud nebyl zastaven spojenými armádami Cardolanu a Arthedainu…

Tak je psáno v kronikách. Ale o čem kroniky nepíší, jsou osudy obyvatel Rhudauru, kterým se nepodařilo utéct a kteří v boji padli do zajetí nebo se do zajetí už narodili. Tací lidé přesto žili, ztraceni, pokládáni za mrtvé, zkažené dotekem Stínu nebo zapomenuti. 

Někteří se se svým osudem nesmířili a našli v sobě sílu a odvahu vzepřít se. A jen hrstce se podařilo uniknout z otroctví Angmaru. Ale to nejtěžší je teprve čeká. Bez ohledu na to, co museli vytrpět a o co všechno přišli, musí nyní prokázat čistotu svých srdcí. Žili pod vlivem Stínu příliš dlouho a ne jen oni sami jsou si vědomi, že to nemohlo zůstat bez následků…

Skupinka více či méně otrhaných poutníků však získává důvěru těžko. Ten, kdo důvěru hledá, ji nejdřív musí najít u sebe – ale jak má člověk důvěřovat v dobro, když se po tvrdých zkušenostech naučil věřit jenom sobě a pár vybraným. Ale snad jsou jejich zkušenosti výhodou – protože ti, co zlo poznali, ho možná snáze odhalí v jiných.

hobbit-1-jpg