Ozvěna Elfů

Meč dlouhý, kopí břitké měl,

zář přilby zdális uviděl,

nesčetné hvězdy ve svém třpytu

se zrcadlily v jeho štítu.

Mnoho se vypráví o dobách, kdy elfí hrdinové konali převeliké skutky. Jen málokdo by neznal činy Fingolfina, Glorfindela či Gil-Galada. Jejich vznešenost a odvaha tváří v tvář sokům, na které se my jen děsíme pomyslet, bude již navždy zvěčněna v písních národů Středozemě. Není již však takových hrdinů mezi námi a není ani soků, kteří by jich byli hodni.

Oděné ve svitu hvězd

krása jejich jest

snad jen krutá lest,

zamilovat se – věčný trest.

Není ani moudrých a sličných elfek, před jejichž slovy, mocí i krásou padali králové na kolena. A jen zřídka najdeš ve světě stopy umění, kterým vládly. Mnoho jich odešlo a zbylo jen šumění větru v korunách stromů, který tiše šeptá o dcerách dávno mrtvých vládců. Snad jen ten, kdo pozorně naslouchá, uslyší na pobřeží ozvěny jejich libých hlasů, než je přehluší příboj.

„Paměť lidí je krátká. Vždyť jejich život není nic, jen mžik v našich očích. Oni již nepamatují obětí svých předků, netruchlí pro své padlé. Pro ně jsou mrtví příliš mnoho generací. Já však vidím jejich tváře, jako by to bylo dnes. Viděl jsem padnout příliš mnoho svých druhů. Viděl jsem jednoho po druhém zahynout Orophera, otce Thranduilova, Amdíra, otce Amrothova, a nakonec i posledního velekrále Noldor Gil-Galada. Viděl jsem ve válce padnout nesčetně synů a otců mnohých elfích rodů. Viděl jsem příliš mnoho mrtvých, více než dokáže má duše unést. Neuvidím však zemřít Vás, mé děti, neb by mne můj žal zahubil. O to méně Vás uvidím umírat v zemi, která Vám není určena. Středozem patří lidem. Je čas odejít, mé děti…“

ec657f34-a5de-4992-9460-e151edbab584