Ozvěna Divočiny

Starý zvěd seděl u ohně. Zaujala ho ta pestrá, nesourodá směska lidí, hobitů a dalších. Jediné, co měli společného, byly ochozené boty a poctivě ošetřené zbraně. “Ani hraničáři, ani vojáci,” pomyslel si. “Nejspíš jedni z těch bláznů, co se dobrovolně toulají divočinou, a sami neví, co hledají.”

Když tu zazněla hudba, která se do těchto lesů vůbec nehodila. Jeden z nich se zvedl a začal prozpěvovat veršovánku. I starého zvěda rozesmála, a on se ničemu jen tak nezasmál. Mladík si jeho úsměvu všiml a přidal ještě další sloku. Když mu zvěd pohlédl do očí, překvapilo ho, jak staré a unavené je zpěvák měl. Musely vidět i jiné věci, než dna korbelů a rej ženských nohou. Temné věci. Když další přidali i verše, které jaktěživ neslyšel, začal celý večer považovat ze velmi vydařený.

Nepočítal, že tu stráví noc. Myslel si, že by se tu necítil bezpečně – s holobrádky, kteří pomalu nedokážou rozeznat krávu od koně. Ale nakonec rozhodl jinak. “Tihle se vyznají,” řekl si v duchu, když zavíral oči, “tihle se jen tak něčeho nevylekají.”

6a00e54fcf73858834019102c3c4e7970c-800wi