Elfové jsou prvotními obyvateli Arcsei a veškeré území, dnes obývané lidmi dříve patřilo jim. Vztah mezi lidmi a elfy je v naší době hluboce poznamenán válkou trvající s přestávkami skoro 90 let.
Prostí lidé se elfů vesměs bojí, jsou pro ně cizí a nebezpeční. Mezi lidmi koluje mnoho příběhů o válečné krutosti elfů. Některé z nich jsou pravdivé, jiné mnoha vyprávěními přibarvené a některé zcela vymyšlené. Strach plodí nenávist a tak si i elfové mohou vyprávět mnoho příběhů o krutostech ze strany druhé.
Vzdělaní lidé mají na elfy různý názor, všeobecně se věří, že elfové ovládají vědění lidem neznámé. Různí se jen názor, jestli by jej lidé poznat měli a nebo ho naopak jako cizí a nebezpečné vymýtit. Podle toho existují lidé, kteří se snaží všemi prostředky o zničení posledních elfích měst a nezastaví se, dokud lidé nebudou vládnout celému kontinentu. Jsou ale i tací, kteří věří, že mezi lidmi a elfy může být mír, že by se měli jedni od druhých učit a že válka celá byla hrozný omyl. Teď, s nově uzavřeným mírem má tato druhá skupina šanci svoje sny uskutečnit.
Přijeli za šírání, pane. Jako duchové z večerní mlhy, ďáblové a démoni. Přitom nám náš pán říkal, že je příměří. Už měsíc prý je příměří…
Však jsme těm, co přišli před týdnem dali i chleba a obilí. Jak byli strhaní, sotva nohama pletli a na nás se ani nepodívali. Měli ten jejich pohled do dáli, k východu kam všichni jejich odešli potom co je naši u Ghelibolu na hlavu porazili. Líto nám jich bylo vážený pane.
Ti co přišli byli jiní, jeden vysoký a plavovlasý. Druhý pomenší, vlasy i oči jak noc. Třetí elfka s jizvou přes tvář. Jeli úplně klidně, jako na návštěvu, na obhlídku. Fojt jim šel naproti, rukou mávl na pozdrav a padl se šípem v hrdle. Na konci vesnice vzplála kovárna a z lesa vyjeli další… zabili všechny, můj pane… ženy, děti, spálili stodoly i pole. Dobytek na polích ležel s podřezanými hrdly.
Jak jsem přežil? V žumpě jsem se schoval, pane velkomožný. Ani jsem nedutal, celou noc jsem ani nepípnul a až za poludní, když bylo ticho jsem vylezl ven a viděl tu hrůzu. Udělejte s tím něco, pane velkomožný. Ďáblové to jsou, zvířata víc než lidé. Zvířata a monstra. Pomstěte nás, pane…
Zápis v kronice pána z Ribbe datovaný dva dny před masakrem elfí osady na úpatí poštolčích hor, který ukončil měsíční příměří, roku 44 p.p..
Milost, já jsem jen odvedenec. Nikdy jsem nechtěl bojovat, nééé, já bych sám na elfa nikdy ruku nevztáhl. Feuch, tròcair, milóst.
Arduk, kapitán speciálních vyhlazovacích jednotek “Plamen”
Poslední slova před popravou elfím oddílem v troskách vypáleného tábora uprchlíků.
Elfy jsou špinavý a roznáčej prašyvinu. TO KAŽDEJ přec ví. Já říkam, MRTVEJ ELF dobrej elf. Všechny ty jejich prokletý šutry jako tenhle by se měli rozdrtit na prach.
Nápis vyškrábaný nožem na elfích základech banky na náměstí ve Wyzimě
O Elfech
Ohořelé útržky zakázaného spisu,
Tajná sbírka v soukromé knihovně v Tretogoru
Zdají se nám tak blízcí, ale přesto jsou nám tak cizí.
Každý ví, že co se týče vzhledu, liší se od nás starší lid jenom detaily. Nebývale štíhlá postava, uši protažené do špičky a chybějící špičáky. Můžeme se ale jenom dohadovat, jak moc se od nás liší uvnitř. Jisté je, že jsou dlouhověcí, ne-li snad jestli nežijí věčně. Navenek bývají pohlední, na první pohled i zaměnitelní s lidmi. Pohled do jejich nitra ale odhaluje, jak jsou oproti nám vlastně jiní. Téměř nepochopitelní. Ti, kdo se s nimi setkali, tvrdí, že mají svou hrdost. Hrdost, která jim vydrží, i když jsou lámáni v kole, i když jsou páleni na hranicích a nebo vláčeni v řetězech za vozem.
Z toho mála, co o nich víme, víme, že existují dva elfí národy. Aen Seidhe – lid kopců, a Aen Elle – lid olší. Nevíme však ani, jestli mají různá území, šlechtu, rodové vazby. Nevíme ani, jestli jsou to jediné národy mezi elfy, či zda vůbec má slovo národ či šlechta pro elfa stejný význam jako pro nás. V naší zaslepenosti jsme se rozhodli zavřít oči a vyhubit to, co je nám cizí.
Málokdo, kdo dnes žije, viděl, jak vypadá nedotčené elfí město. Klenby a střechy tak lehké, že se zdá, že i menší větřík je musí pokácet a přesto pevné, že vydrží i nejhorší vichr. Kamenné oblouky a sloupy, které svoji elegancí nechávají i naše nejlepší stavitele daleko za sebou. A věže, věže které se na úzkých základech dotýkají špičkou až mraků a v jejich vysokých oknech se zrcadlí zapadající slunce, když už je na zemi dávno pod obzorem.
Není divu, že Aen Seidhe nechtějí, abychom ta města poskvrnili naší přítomností. Než naše vojska dokážou do každého nového města vstoupit, strhnou jeho obyvatelé každou věž a celé město sami jeho stavitelé předají ohni. My se pak můžeme jenom domnívat, jaké krásy a tajemství ukrývala veliká města, na jejichž ruinách a základech dnes stojí Tretogor, Wyzima a nebo Maribor.
Se starším lidem do hrobu odchází staleté vědění, ale oni jej raději nechají zemřít navždy spolu, než aby se o něj podělili s námi. Jsme jejich nepřátelé, ano. Ale neměli bychom být.
Vždyť válka vypukla, ještě než jsme stihli s touto úchvatnou civilizací navázat bližší kontakt. Než jsme plně pochopili jejich jazyk a mysl. A přesto se už na nárožích hlásalo, že místo na světě je jen pro lidi. Ale není pravda, že elfové nám nabídli přístřeší? Nejde už dohledat, kdo započal tenhle strašlivý konflikt, ale musíme ho ve jménu vědění zastavit.
A pak je tu moc. Naše prokletí i nová síla. Ti, kteří mocí vládnou, dokážou pouhým dotykem zacelit ránu, jiní pouhým gestem zažehnout oheň nebo pohnout tunovým balvanem. Moc je pro nás spjata s tímto světem a proto věřím, že je spjata i s nimi. Jsou zkazky o Aen Saevherne, vědoucích. Elfech, kteří vládnou mocí tak, jak my si nedokážeme představit. Zklidnění moře, jaké provedl Jan Bekker při přistání, je pro ně jen pouťový trik. My i naši mocní jsme jim k smíchu. Oni mají vědění přesahující naše chápání a přesahující celá staletí. Od nich bychom se měli učit, ne se jich bát. Jinak nás čeká zkáza z rukou nás samých.
Já o tom vím, byl jsem totiž v říši Aen Elle – Lidu olší a mluvil jsem s nimi. Povím vám teď, co jsem se dozvěděl…
Text dále nečitelný