CoatKilikia

Malá Arménie (Kilíkie) je království na pobřeží Alexandrettského zálivu (části dnešního Turecka a Sýrie) a je mnohými považováno za jednu z nejvýchodnějších výsp křesťanství ve světě. Kilíkie je království Arménů, národa, který přijal Krista dlouho před tím, než germánští a slovanští velmožové přijali křesťanství v mnoha evropských zemích. Většina obyvatel království jsou etničtí Arméni, ale královská rodina včetně části dvora odvozuje svůj původ od rodů v Evropě. Prominentnímu postavení se těší i církevní řády, obchodníci z Janova i Benátek či vyslanci z Kypru, Rhodu a Byzance. Latinské vlivy na prastarou arménskou církev jsou silné a neshody mezi jednotlivými odnožemi nejsou malé. Tváří v tvář vnějšímu ohrožení Kilíkie snad budou spory zapomenuty.

 

cz.pinterest.com

Království Kilíkie v dobách svého největšího rozmachu.

 

Předchozí král Konstantin IV. byl zavražděn za nejasných okolností. Po něm zůstali jen jeho žena a princ – chlapec. Vypadá to, že než dosáhne chlapec plnoletosti bude za něj vládnou jeho matka, vdova po Konstantinovi, Marie.

Snad všichni sousedé by si rádi ukousli část z oslabeného království Kilíkie. Ze všech největší hrozbu představují Mamelukové z Egypta, se kterými se museli Arméni potýkat po celou existenci království Kilíkie a se kterými svedli mnoho bitev. Není bez zajímavosti, že arménští velmoži bojovali spolu s mongolským chánem proti společným nepřátelům – Mamelukům. Na přelomu 13. a 14. století vedli úspěšné tažení proti společnému nepříteli a nebýt nečekaných komplikací, možná by společně dobyli i Jeruzalém.

Mezi Kilíkijskými městy mají nejvýznamnější postavení Sis – hlavní město (zde se také bude tábor odehrávat) a také důležitá přístavní města Ayas a Koŕikos.

 

AyasMarcoPolo

Významný přístav Ayas (Lajazzo) na břehu Středozemního moře, tak jak měl možnost ho navštívit Marco Polo.

Stručná historie Arménů v Kilíkii

Arméni obývali Kilíkii (Malou Arménii) již od 1. století před Kristem, kdy jejich mocná říše sahala od Kavkazu, přes Malou Asii až ke Středozemnímu moři. Traduje se, že křesťanství do Arménie přinesl sám Ježíšův apoštol Juda Tadeáš, oficiálním náboženstvím Arménie se křesťanství stalo v roce 301. Arméni si zachovali svou vlastní starobylou církev až do dnešních dnů, čele církve stojí katolikos (nejvyšší biskup)

V 11. století se však jejich prastará domovina na Kavkaze stala součástí mocenského zápasu Byzance a Seldžuckých Turků. V tureckém područí potom zůstala Arménie na dlouhou dobu. Právě v 11. století dochází k velkému exodu Arménů do Kilíkie. Malá Arménie byla tehdy stále ještě provincií Byzance. Arméni se tedy stali poddanými římského (byzantského) císaře a často sloužili jako generálové a vysocí úředníci na jeho dvoře. Přesídlením velkého množství Arménů na neklidnou východní hranici říše, ji císař opět zalidnil a na oplátku dal Arménům poměrně velkou autonomii.

Na konci 11. století se však vztahy Arménů a Byzantinců začaly kazit a vše vyústilo v revoltu Arménů, kteří si založili vlastní stát – Kilíkii. Vládcem se stal Ruben, který tak založil první vládnoucí dynastii Kilíkijských pánů.

Historie samostatné Kilíkie

V prvních letech se dostalo Kilíkii nečekaného požehnání v podobě 1. křížové výpravy. Arméni přivítali křižáky s otevřenou náručí. Jejich vůdce Godfrey de Bouillon je dodnes považován za zachránce arménského lidu. Přítomnost křižáků zhatila jakékoliv další pokusy Byzance či Turků na ovládnutí mladé říše. Arméni na oplátku vydatně pomáhali křižákům v jejich tažení za znovudobytí Svaté země. Sám papež Řehoř XIII. si vysoce cenil odvahy a oddanosti Arménů v podpoře křížové výpravy. V té době byl vzájemné vztahy utužovány i velkým množstvím sňatků mezi oběma spojenci.

Když začala moc křižáků slábnout, opět se objevily snahy Byznatinců a Turků utrhnout si kus Kilíkie a skutečně se na čas podařilo Byznatincům si Kilíkii opět podrobit. S příchodem třetí křížové výpravy byla Kilíkie povýšena na království, prvním králem se stal Levon I. Jako již předtím, Arméni výrazně pomohli křižákům ve Svaté Zemi.

Ve 13. století se však objevují v oblasti dosud neznámé národy a vládci. Z východu přichází Mongolové. Král poučen vývojem v Arménii, kde vzdor proti Mongolům vyústil v krveprolití, se rozhodl s nimi spolupracovat. Vzájemné spojenectví pomohlo oslabení seldžucké moci v oblasti. V Egyptě se dostali k moci Mamelukové, kteří postupně dobyli většinu křižáckých držav ve Svaté zemi. Sultán pohrozil, že zničí i Kilíkii, nezradí-li své spojence Mongoly a nepřidají-li se k němu. Arméni se jeho tlaku nepodvolili a udatně s Mameluky bojovali. V bitvě u Mari v roce 1266 však byli Arméni na hlavu poraženi a mnoho urozených velmožů bylo zajato. Arméni museli platit vítězům tribut. Ani to však Mamelukům nebránilo v tom, aby v následujících letech dále pořádali další dobyvačné a loupeživé výpravy do Kilíkie. Ani spojená vojska Arménů a Mongolů nedokázala zastavit řádění Mameluků.

Obrat přichází v roce 1299, kdy došla chánu Ghazanovi trpělivost a vytáhl proti Mamelukům, k němu se přidali Templáři a Špitálníci z Kilíkie, Řád německých rytířů, Frankové z Kypru i Arménští velmoži a společně porazili Mameluky u Wadi al-Khazandar. Ve svém tažení se dostali až na dohled k Jeruzalému, ale postupně tažení ztratilo na síle a ani v dalších letech se již Mongolům a jejich spojencům nevedlo dobře. Toto obrovské tažení do jisté míry předznamenává už jen postupně slábnoucí vliv Mongolů v oblasti.

Ve 14. století se již Kilíkie musí spoléhat jen sama na sebe. Ílchanát – mocná říše Mongolů v Persii se rozpadá a místo ní vznikají proměnlivé státní útvary. Dochází k mocenským sporům na královském dvoře v Kilíkii. Na trůn usedá nová dynastie z rodu Lusignan, kterou si zvolili do čela Kilíkijští šlechtici, a která je spřízněna s králi Kypru – nejbližšími (a takřka jedinými) spojenci Kilíkie v oblasti. S nástupem nové proevropské dynastie, dochází k poevropšťování Kilíkie. Šlechtici francouzské a katolické způsoby přebírají, ale prostý lid a duchovenstvo se jim brání. Ve společnosti je cítit napětí. Král Konstantin II. je v roce 1344 zabit svými vlastními poddanými při jednom z povstání. Vlády se chopí jeho bratranec Konstantin III. Mamelukům se v době zmatků podaří dobýt přístavy Alexandrettu i Ayas, ale Konstantin III. je po upevnění své moci opět vyžene až do Antiochie. Jeho vláda konečně nastolí v království tolik potřebný klid.

Konstantin III. si v roce 1350 bere překrásnou mladičkou šlechtičnu Marii z města Korikos, které v žilách koluje jak arménská, tak evropská krev. Jejich 2 děti – Oshin a Levon však umírají v dětství. V roce 1358 umírá i král Konstantin III. Na jeho místo nastupuje jiný Konstantinův bratranec taktéž Konstantin. Král Konstantin IV. si bere vdovu po předchozím králi Marii a v roce 1359 se jim narodí syn Thoros. Král dále utužuje spojenectví s králem Kypru Petrem I. Tyto nadějné vazby jsou však roku 1369 zpřetrhány zavražděním Petra I. za nejasných okolností. Osud nadějného kyperského krále předznamenává i osud krále Konstantina IV. za několik let…