Vražda krále Konstantina IV.

„Ti říkám, že tam našli mrtvý Araby, nějaký mamelucký hrdlořezy!“

„To je jasný, přepadli je, královská družina se bránila, tak s sebou vzali i nějaký jejich, než všichni naši padli.“

„A proč by tam ty svoje nechávali, by to celý uklidili, aby to vypadalo jinak, ne?“

„To už právě neměli čas!“

„Našli tam prý i nějaký starý páprdy z Damašku, co měli fešný hadry!“

„To ti zas řekl kdo?“

„Kisagův brácha byl v tý jednotce, která to viděla, teda ne přímo, ale zná chlapi, co to viděli.“

„No tak já jsem slyšel, že všechno to byli zabijáci po zuby ozbrojený, prostě léčka, past, rozumíš!“

„Vážně, prostě tam byli beze zbraní takový starý v turbanech, ty by prosim tě, jak asi přemohli nejlepší osobní strážce našeho krále?!“

„No a co když podplatili ty mohamedáni právě osobní strážce a ti zabili krále? Ha!“

„No a ty strážce zabil pak kdo, ty hlavo?“

„Vrazi v záloze! Ty zabili všechny, kdo přežili.“

„I ty Mameluky?“

„Všechny! Prostě dvojitá léčka, chápeš!“

„No a kdo ji nastražil? Nějaký jako vyšší mamelucký šarže?“

„Hele chlapi a neděláte to moc komplikovaný, nemohlo to být nějak jako jednodušší?“

„Tak vyprávěj, to jsme všichni zvědavý…“

„Už to vědí?“

„Že je král mrtev?“

„Ano.“

„Vědí, kdo to udělal, zase rozzuřená lůza?“

„Žádní přeživší. Jisté rány. Usuzuji na úkladnou vraždu.“

„Další vývoj nasvědčuje tomu, že by to mohlo být dílem…“

„Davide, nejsou v postavení, kdy by si mohli dovolit dělat ukvapené závěry…“

„Má paní, nesu špatnou zprávu.“

„Godfrey?“

„Ano, Váš muž.“

„Co se stalo? Mluv!“

„Zahynul…“

„Jak… co…“

„Bránil našeho krále, dle všeho to bylo jednání na hradě nedaleko Kyrrhu, nepřežil nikdo, kdo by podal nějakou zprávu.“

„Útok mohamedánů!?“

„Obávám se má paní, že tak snadná odpověď nebude. Nic tomu nenasvědčuje. Vše bude jistě vyšetřeno, vrazi neuniknou má paní!“

„Kde…“

Smrt krále byla velkou ránou pro Kilíkii. V takové těžké situaci bylo potřeba jednat rychle a rázně. Okamžitě byli pověřeni schopní muži pod vedením Gevorga z Karsu, aby vyšetřili, kdo stál za vraždou krále a jeho družiny. Arménští šlechtici se též velmi záhy dohodli, že než Konstantinův syn dospěje, aby se mohl chopit vlády, bude korunována královnou regentkou manželka zesnulého krále Marie.

Zlí jazykové tvrdí, že byla vybrána slabá žena, aby mohli šlechtici nerušeně hrát své mocenské hry. Neuplynula dlouhá doba a ti samí, kteří se zasazovali o korunovaci královny začínají skřípat zuby. Korunovace se nezadržitelně blíží, že by se však i vyšetřovatelé blížili k nějakému uspokojivému závěru ohledně tak ohavného zločinu, to se říci zatím nedá…

O králi králů

Před dávnými věky vládl Arménii král Tigranes a ten byl tak mocný, že všichni králové okolních zemí se mu v bázni klaněli a slibovali mu věrnost a on sám se od nich nechal nazývat králem králů. Nebylo už v okolí žádné království, které by mu nepatřilo, a tak se ve své zpupnosti rozhodl, že dobude samotný Babylón. Nevěda, kterým směrem se se svými voji na Babylón dát, vylezl na nejvyšší horu pohoří Taurus, aby se rozhlédl. Tak velké město jako Babylón přeci musí být z dálky vidět.

I tu při něm stál jeden z jeho nohsledů a pravil:

„Můj pane, vidíš támhle v dáli tu horu?“

„Vidím, copak je však Babylón na hoře?“

„To není žádná hora, ale Babylónská věž – tak je velká!“

 „A vidíš, můj pane, v dáli v zapadajícím slunci se lesknout moře?“

„Vidím, ale je snad Babylón obklopen mořem?“

„To není moře, ale tak se lesknou cesty k Babylónu vyskládané zlatem – tak jsou Babylóňané bohatí! “

Král byl vidinou dobytí takové říše tak oblouzněn, že okamžitě vyrazil vpřed. Nedíval se napravo ani nalevo, nedbal nic strmých srázů hor a hnal svého oře vpřed. Než se nadál, padla tma a jeho voje se mu dávno ztratily. Zůstal v těch horách sám jen se svými třemi králi, svými věrnými vazaly. Po jeho moudrém rádci nebylo nikde ani vidu, ani slechu.

I tu se ozval mohutný řev a ze skal se vyřítil obr lidožrout. A měl hlad. Král i všichni jeho muži byli oděni v lesklé zbroje a měli ocelové meče, ale proti takovému strašlivém obru lidožroutovi by měli pramalou šanci.

Obr lidožrout je uviděl a zamyslel se, co mu jen jeho mdlý rozoumek stačil. Normálně lovíval pastýře a ti byli měkcí a poddajní, ale tihle měli všude ostré železo a byli v něm zakovaní od hlavy až k patě. Zabít by je svým kyjem dokázal a všechny, ale jak by to chutné maso svými nemotornými prsty z té ulity dostal? Zamyslel se ještě jednou a přišel na nejlstivější nápad, který se v jeho hlavě za jeho dlouhý život zrodil.

„Panáčci, já jsem obr lidožrout a kdo vstoupí do mých hor, toho sním. Dnes však je Váš šťastný den, sním jen jednoho z Vás, půjde-li se mnou dobrovolně.“

Král se zamyslel a připomněl všem svým družiníkům, že mu přísahali věrnost a co všechno by se mohlo stát jejich porobeným národům, kdyby snad byli věrolomní. A tak král nařídil, aby losovali, který z nich se stane obrovou večeří. I jeden z králů si vytáhl krátké dřívko a hořce bědoval nad svým osudem.

„Tak ty to budeš? Tak si sundej všechny ty věci, ty už nebudeš potřebovat.“

A tak si jeden z těch malých králů sundal zbroj, korunu i meč a tam, kde vše složil, tam byl také jeho náhrobek, protože nic jiného z něj nezbylo.

Ostatní nečekali až si obr rozmyslí svůj obchod a utíkali pryč.

Vyčerpaní padli na zem. Jejich neštěstí však nebylo u konce. Zablýsklo se, zahřmělo a zvedl se mocný vítr. Z nebe padaly proudy vody. V tom neštěstí si však, když blesk ozářil oblohu, jeden z těch malých králů všiml, že nedaleko je jeskyně. Nemeškali nic a hledali tam úkryt a spásu před tak ukrutnou bouří.

Jen co složili své promoklé kosti v jeskyni, ozval se strašlivý řev. Jeskyně v této části hor obývají také horští lvi, a ti jsou strašlivými protivníky i pro zkušenou skupinu lovců. Nezbývalo jim všem nic jiného, než se postavit téměř potmě tomu hroznému nepříteli.

Tehdy ještě slovo platilo, a tak žádné z těch malých králů ani na chvíli nenapadlo opustit krále Tigrana a oba jej hrdinně bránili. Jeden nastavil lvovi do rány svou vlastní hruď, aby chránil krále a ani zbroj mu nebyla nic platná, zaplatil za svůj čin životem. Tu druhý, aby od krále odlákal lva, vrhnul se s napřaženým mečem proti tomu zvířeti. Lev napřáhl svou tlapu a král svůj meč. Lev udeřil a stejně tak i král. Obě rány dopadly, kam měly, a oba se skáceli mrtví na zem.

Tigranes zůstal sám v tratolišti krve svých věrných družiníků a té ohromné bestie. Vyčerpán padl na zem a usnul.

Když se druhý den ráno probudil, utekl z té zlořečené jeskyně a hledal svou armádu. Po té však nebylo ani vidu, ani slechu. Z jednoho z kopců bylo dobře vidět, kudy se dá dostat do údolí, a tak šel a šel, až došel k řece a podél ní pokračoval ještě celý den až dorazil k moři.

Na břehu moře seděl starý žid a lovil ryby.

„Žid? Nemohl to být křesťan? Nebylo toho neštěstí pro krále až moc?“

„Obři a lvi ti nevadili, ale žid je najednou už přes čáru. Jenže v té době ještě žádní křesťané nebyli, protože se ještě nenarodil náš Pán. Takže to byl žid a ostatně židi a Arméni si nemají co vyčítat a ani co závidět.“

„No a nemohl to být tedy Armén?“

„Nemohl, protože první Armén, který kdy vstoupil do Kilíkie, byl právě král Tigranes a tohle je pobřeží Kilíkii.“

„Aha! Takže židé tu byli před námi?“

„Co já vím, no minimálně jeden starý žid ano! A chceš vůbec vědět, jak to dopadne?“

„Ano!“

„Tak už mne nepřerušuj otázkami o židech a poslouchej!“

Když ten rybář viděl, v jakém je král stavu, na nic se neptal a dal mu kus chleba a jednu nasolenou rybu. Také mu podal džbán vody a mlčky dál rybařil.

„Jsem král králů Tigranes, co jsi zač, kde to jsem a neviděl jsi mou armádu?“

„Já jsem rybář, můj pane, tato země se nazývá Kilíkie a tvou armádu jsem neviděl.“

„Dříve nebo později sem dorazí!“

„O tom nepochybuji, můj pane, a také se tu nějaký čas zdrží, tím jsem si jist.“

„Rybáři, chtěl bych na té hoře na pobřeží rozdělat oheň.“

„Proč, můj pane?“

„Aby lidé z vrcholků hor viděli, že má říše se táhne od moře k moři.“

„A máš jak oheň rozdělat, můj pane?“

„Nemám.“

„Ani já ti nepomohu, protože ten, kdo přinese světlo, dnes nepřijde. Máš však pravdu, že by bylo dobré, abys oheň rozdělal.“

„Proč?“

„Abys uviděl přijíždět ty, kteří tě o tvůj trůn připraví a komu ty jednou budeš říkat pane.“

„I kdybych měl zemřít, takovou hanbu bych nesnesl!“

„Bude ti dán dlouhý život, můj pane, abys mohl dosvědčit má slova.“

„A to se všechno stalo, jak to říkáš?“

„To já nevím, ale ten král prý měl obrovskou říši, která se táhla od moře k moři, a podmanil si mnohé krále.“

„No a jak skončil?“

„Přišli muži ze západu, z Říma, a porazili ho a donutili ho přísahat jim věrnost, když byl vetchý stařec.“

„Takže měl ten žid pravdu?“

„Vlastně ano. Ale neznamená to, že bys měl židům vždycky věřit, to si toho příběhu neber jako poučení. Třeba když ti budou říkat, jak je ta ryba čerstvá, to jim určitě nevěř!“

O králi Gagikovi

V neklidných dobách ne až tak dávných vládl Arménii král Gagik. Byl to muž hrdý a spravedlivý, ale také vznětlivý. V té době císař z Konstantinopole pomýšlel na území Arménů, a tak sebral velkou armádu a hrozil do Arménie vpadnout. Gagik chtěl ušetřit svůj lid utrpení války, a tak císaři nabídl, že se stane jeho vazalem. Císař však chtěl jeho území jen pro sebe a poslal do Arménie mocnou armádu. Gagik ji však na hlavu porazil, a když císař poslal další ještě větší než tu první, porazil i tu. I tehdy císař pochopil, že silou si jen těžko vezme, co patří Arménům. Gagik si získal obdiv svého lidu a byl jím oslavován jako hrdina. I císař uznal, že na bojišti by těžko kdo hledal jemu rovného, kraj navíc začaly sužovat nájezdy Turků, a tak se rozhodl s Gagikem jednat jako se sobě rovným. Pozval ho k sobě do Konstantinopole, aby s ním jednal o spojenectví proti nájezdníkům. Gagik se tedy do Konstantinopole vydal, avšak to neměl dělat. Místo vyjednávání mu císař přikázal, aby mu vydal svá území. Gagik odmítl, i uvrhl ho císař do šatlavy.

„To je přeci podlost takhle zacházet s hostem!“

„To jistě je. Poučením, chlapče, je, že chceš-li porazit Armény na bojišti, tak to jen těžko dokážeš a spíše svého záměru dosáhneš, když použiješ lsti.“

„Mne by císař takhle neošálil.“

„To jistě ne, jednak císař sedí v Konstantinopoli a bojí se každého prdu, který vzejde z otomanské zadnice, a je rád, že mu ještě nevzali i korunu, a druhak protože se Arméni od té doby stali národem pěkně nedůvěřivým.“

„Když každý tvůj příběh začíná zradou, tak ještě abychom nebyli!“

„Chceš vědět, jak to s Gagikem dopadlo?“

„Ano prosím, povídej. Utekl z vězení a pomstil se císaři?“

„No, ne tak úplně.“

Gagikovi a jeho velmožům nezbylo než nakonec císaři vyhovět a území mu vydat. Náhradou dostali nějaké území, tituly i peníze, ale to jen těžko vyváží hrdost, kterou jim císař vzal. Když si potom přisadil i jeden biskup, který si pořídil psa a začal mu říkat Armén, Gagikovi došla trpělivost. Se svými syny navštívil biskupa, psa vzali, hodili do pytle a zbili ho holemi. Potom do toho samého pytle i se psem hodili ještě biskupa. Můžeš se domýšlet, jak to pro biskupa dopadlo.

„To je teda pěkně ohavné.“

„Ono to Gagikovi taky neprošlo, císař ho dal popravit a nechal zavraždit i jeho syny a příbuzné. Ostatně ani císaři se nevedlo nijak skvěle, prohrával jednu bitvu za druhou a o to uloupené území ho stejně nakonec připravili Turci. Jedna větší pohroma pro Armény než druhá.“

„A tak králové Arménů vymřeli?“

„Ne tak úplně, ale to je zase trochu jiný příběh.“

O králi Rubenovi  

V dobách krále Gagika žil ve městě Ani kníže jménem Ruben, který dobře sloužil svému králi. Byl to muž dobrých mravů, odvážný, vznešený a tak dobrého rodu, že mu v žilách snad proudila i královská krev. Jenže pak se stala ta nešťastná událost s Gagikem, biskupem a jeho psem. Ruben neměl s tím činem nic společného, ale mnozí o něm tvrdili, že byl královské krve.

Bál se o svůj život, a tak shromáždil svou rodinu, služebnictvo a přátele a chtěl utéct do hor Tauru. Poslal svoji rodinu napřed a sám se chtěl rozloučit ještě se svými přáteli, kteří chtěli ve městě zůstat. Když se loučil se svým přítelem Sargisem, do domu vtrhli na udání císařovi vojáci.

Když tam našli oba mladé muže uprostřed srdečného loučení. Zeptal se tedy důstojník, který z nich je Ruben. Sargis se přihlásil, a co že po něm chtějí. Tu ho vojáci odvlekli k místnímu vládci. Ruben už nemohl, jak svému příteli poděkovat a utekl z města. Když přivedli Sargise před vládce a toho zrádce…

„Kdo byl ten zrádce?“

„O tom historie mlčí.“

„A to nikdo ani nezná jeho jméno?“

„Možná ho někdy někdo znal, ale lidé by si měli pamatovat spíše jména hrdinů a ne zrádců. Už je určitě dávno po smrti a Pán mu vyměřil, co mu náleží.“

…když tam Sargise přivedli, ten zrádce hned poznal, že to není pravý Ruben. Vládce se rozčílil a procedil mezi zuby: „Neznám tě, ale přeješ-li si hrát na Rubena, pak zakusíš osud Rubenův dříve, než dostihne také jeho samého!“ Tak stihla Sargise strašná smrt.

Ruben se vydal do hor, dlouho bloudil a nemohl svou rodinu najít. V patách mu už byli císařovi vojáci. Ruben spěchal dál a dál do strmých hor, ale vojáci byli stále blíž a blíž. Nakonec vyčerpaného Rubena dostihli a už už vytahovali své zbraně, aby jej usmrtili. Tu se z nedaleké jeskyně ozval strašlivý řev a na pěšinu vyšel horský lev. A přímo mezi Rubena a vojáky. Lev se odrazil ze zadních a skočil mezi vojáky. Rdousil je zuby a drásal svými tlapami, dokud se vojáci nedali na útěk. Pak i ten lev padl na zem a krev mu prýštila z mnoha ran, které mu vojáci zasadili. A než naposledy vydechl, jeho kožich celý zrudl prolitou krví.

„Takže byl rudý jako lev na naší vlajce.“

„Přesně tak, říká se, že z vděčnosti dal Ruben do svého erbu toho lva, který mu zachránil život. A každému, kdo na tu vlajku pohlédne, aby ten lev připomínal, že Arméni se nebojí prolít krev. Také se říká, že ten lev nebyl zbarven jen svou krví, ale i krví těch vojáků.“

„To dává smysl, když jich tolik pobil.“

„A o tom se i naši nepřátelé už mnohokrát přesvědčili, že teče hlavně jejich krev, když se opováží přijít do Kilíkie.“

Ruben se zcela vyčerpán schoulil do lví jeskyně a usnul. Zdál se mu podivný sen, kterak vyhlíží při západu slunce z vysoké věže a pod ním se rozprostírají úrodné nížiny a v dáli se třpytí moře. Cesta k té věži vedla jen jedna a byla strmá a úzká. Pak se Ruben probudil a slunce už bylo vysoko. Tu si najednou s hrůzou všiml, že spí v hromadě lidských kostí. A najednou se v té hromadě něco zalesklo. Ruben sebral odvahu a zašátral tam a našel…

„Korunu! Protože to byla jeskyně, kde bojovali ti tři pradávní králové se lvem.“

„Ty poslyš, ty už jsi to celé slyšel. Proč já se tady namáhám.“

„Slyšel, ale jen něco a ty tak hezky vyprávíš. Prosím pokračuj.“

„Nu dobrá…“

Byla to zlatá koruna a ne jedna, hned dvě! Ruben si je nechal a když vyšel ven, viděl tam ležet nebohého lva. Navršil mu mohylu z kamenů na místě, kde ten lev padl, a místo náhrobku mu dal jednu z těch korun. Druhou si nechal. S lehčím srdcem se hned jal hledat svou rodinu a skutečně, ještě ten den je našel. Všichni měli velkou radost ze shledání, protože ho všichni už pokládali za mrtvého. Ruben jim vyprávěl o všem, co ho potkalo a také o svém snu o vysoké věži v horách. Někteří sice reptali, ale mnozí ten prorocký sen vzali vážně. Počasí jim nepřálo, a vidina útočiště tak byla lákavá. Tři dny a tři noci hledali v mlze tajné pěšiny v horách, ale bez úspěchu. Obrátili každý kámen a prošli každou jeskyni, ale cestu, která by vedla k vytoužené věži, nenašli.  Až třetího dne při západu slunce se mlha zvedla a Ruben se rozvzpomněl na svůj sen. I on konečně zvedl hlavu a v místě, kde zářil zapadající kotouč, se skvěla věž. K ní se vinula tenká nitka – strmá a téměř neviditelná cesta. Tak Ruben našel pevnost v horách a dal ji jméno Kosidar – Věž naděje.

Když se vrátili zbylí vojáci do města Ani s nepořízenou, celý ten jejich drzý výmysl o lvovi, který bránil Rubena, rozpálil vládce toho města k nepříčetnosti. Dal si zavolat velitele městské posádky i velitele z okolních městeček a nařídil jim, aby Rubena našli a skoncovali s jeho životem, a to rychle. I vydal se do hor velký kontingent vojáků.

Pevnost Kosidar je takřka nedobytelná, jen jednu vadu má, nemá žádný zdroj vody, nejbližší pramen je až na úpatí hory a k němu museli každý den chodit. Za jasného dne viděl Ruben z věže velké hemžení v nížině a vojáky postupující do hor. Muži i ženy se připravili, že budou muset bránit své životy se zbraněmi v ruce. Tu oblaka zahalila Kosidar a vojáci jak slepí bloudili po horách jako kdysi Ruben. Převrátili každý kámen, ale cestu do Kosidaru nenašli. Bylo však potřeba chodit pro vodu a ten den to byla Rubenova sestra – Marie. Byla opatrná, ale ten den jí nepřálo štěstí a vojáci ji zahlédli a hned ji začali pronásledovat. Marie věděla, že vrátit se nemohla, protože by prozradila, kde se skrytá pevnost nalézá. I tu ji vojáci na jedné skalní římse dostihli a už neměla kam prchnout. Zavolali velitele, a ten na Marii vlídným hlasem promluvil a slíbil ji, že ji nijak neublíží, když půjde s nimi. Marie však věděla, že vojáci chtějí vědět, kde její bratr táboří, a jak jim jednou padne živá do rukou, nepustí ji, dokud se to nedozvědí – po dobrém nebo po zlém. Ruben s hrůzou to celé divadlo pozoroval.

Už po ní vojáci natahovali ruce a už už ji měli ve svých spárech. Tu se Marie odrazila a ladně jako laň skočila. A její hlas pomalu zanikl v mlze, která se rozprostírala nad údolím. Rubena se zmocnila zlost a zachvátilo ho šílenství. Popadl svůj meč a s řevem mocným jako lev se rozběhl z Kosidaru dolů. A jeho muži ho následovali.

Rubenův řev se rozléhal po horách a slyšel snad byl i v samotném Ani. Císařovi vojáci pohlédli na ten úkaz a neviděli jen Rubena a jeho muže, ale strašlivou lavinu, která se na ně valí. Říká se, že Rubenův hlas utrhl lavinu, která smetla vše, co ji stálo v cestě. Možná tam skutečně byla lavina. Anebo se jen těch pár nebožáků, kteří přežili, snažilo nějak omluvit, že těch několik mužů dokázalo pobít tak velkou přesilu.

Od té doby se už císařovi vojáci do hor neodvážili a Ruben vládnul své horské říši. Vládnul však hlavně kameni, horským kozám a v zimě byl pánem všeho toho sněhu, který v horách napadl. Taková vláda se brzy zají. Jednoho jarního dne vyhlížel ze své tvrze a obrátil svůj zrak do úrodného údolí na jihu. I rozhodl se vydat tam.

Putoval v přestrojení za poutníka a v údolí míjel vesnice, kde ke svému překvapení potkával mnoho Arménů, kteří se sem uchýlili před válkou ze své původní vlasti. Šel dlouho podél řeky, až došel k moři. Byl již téměř večer, když dorazil na pobřeží.

Na břehu moře seděl starý žid a lovil ryby.

„Nezdá se ti, že už se maličko opakuješ. Stejná jeskyně, stejné hory, stejný lev a teď ještě stejný žid.“

„Jak jsem nakoupil, tak prodávám, ale jestli víš, jak to skončí, tak to můžeš dovyprávět za mne.“

„No, vlastně nevím…“

Ruben si k němu mlčky přisedl, poté rozbalil vak s jídlem a dal rybáři kus kozího sýra. Ten mu na oplátku dal kus nasolené ryby. Tak tam spolu v tichosti seděli a dívali na moře v paprscích umírajícího slunce. Žid se na Rubena otočil a zeptal se ho:

„Přišel jsi s armádou, můj pane?“

„Nepřišel.“

„A přesto budeš král.“

Ruben se podivil nad takovými řečmi, ale nepřikládal jim žádnou váhu. Žid pokračoval jako by nic neřekl.

„Nemohl bys rozdělat oheň? Už mám od chladu prokřehlé kosti.“

Ruben rozkřesal oheň, a ten je oba hřál.

„Vystavěl jsi své království na mocných pilířích a dokud budou stát, i tvé království přetrvá a tví potomci mu budou vládnout.“

„Vystavěl?“

Žid mu neodpověděl a jen mlčky zíral na potemnělé moře.

„To je konec?“

„Ano.“

„A Ruben se stal králem?“

„Ano a jeho potomci vládnou našemu království dodnes.“

„Mohl bys mi ještě vyprávět o rytířích s křížem, kteří přitáhli ze západu.“

„Mohl, ono by se to vlastně i docela hodilo, protože první z nich přišli, když vládl Rubenův syn Konstantin…“