Login

Knihovna

Epilog - Den poté


Všechno ztichlo. Armáda Nekrasu se jen líně rozvaluje v hospodě, ve městě i kolem něj. Žádná zvěrstva na obyvatelích však nepokračují. Vypadá to, že vládcové sousední říše nehodlají Svaté město zdecimovat ani vypálit. O tom, že se všem povede o dost hůř, než když se o ně začal láskyplně starat Jaroslaw z Dvojvrší přesto nemůže být pochyb. Ten je mrtev stejně jako celý trpasličí klan včetně roztomilé Macátka. Padli i další v zoufalém boji, který byl předem rozhodnut.

Město není zničené, ale jeho dominanty jsou ve strašném stavu. Z Ironfistu zůstalo jen několik obvodových zdí, Akademie je vypálená, nicméně stojí, Sarchova socha je stržená, hospoda klanu trpaslíků je vyrabovaná, její majitelé mrtvi, kasino lehlo popelem, jeho provozovatelé prchli. Ušetřen zůstal pochopitelně chrám Vandara. Sithartova svatyně byla považována za normální pohřebiště, zůstala tedy také stát až na vybavení, které zmizelo.

Však stala se zvláštní věc. Žádná z mrtvol těch, co hýbali osudy města v posledních dnech, nebyla nalezena a tím byla těla uchráněna od potupného pohřbení v masovém hrobě. Sithartovi Sběrači vykonali poslední službu těm, kdož bránili město.

Spousta elit města si však našla cestu z boje. Někteří prchli již před očekávaným obléháním, někteří vyčkávali do poslední chvíle. Na prchlé mocné obyvatele je vypsán zatykač. Nejvyšší zájem Nekraských je samozřejmě o „pseudokrále“ sira Wulfricca, kterého podezřívají z možných budoucích rebelií (I když skutečnost je spíše dost jiná), pak kouzelníka Berethira, považovaného za velmi nebezpečného. Zcela jim však unikla třeba přítomnost jisté mágyně, jejíž síla se Berethirově může rovnat. Ta však držela své schopnosti tak v tajnosti, že se na ní nikdo ani nezeptal.

Plány do budoucna nejsou, alespoň co se týče osobních svobod, nejsou vůbec růžové. Náboženství bude regulováno jako nikdy předtím, stejně tak vládu převezme jakýsi nekraský protektor, jehož práva jsou téměř absolutní. Vzrušené zprávy, které letí městem, mluví o jednom jménu. Vyvolává strach ve všech, co měli tu čest při jeho nedávné návštěvě města. Castigar, inkvizitor Vandarovi církve. To on má prý největší šanci stát se svrchovaným vládce města a okolí.

Do pozice vedoucího ve věcech Vandarových má velkou šanci být jmenován sir Elendil dy Andor. Jeho loajalitu prokázalo několik mužů na správných místech a jen jeho vlažný postoj při dobývání města ho připravil o místo nejvyšší. Zatím se představený řádu Aridion chystá v cele k vojenskému soudu. Jako velitel řádu z Nekraského království  mu byla přisouzena veškerá zodpovědnost  za přístup Nekraských templářů při dobývání města, který byl rozhodně shledán jako nedostatečně loajální koruně.

Pohár. Je pryč. A to tak, že ho nemá ani nekraská armáda, které s ním triumfovala. Zmizel. Pár lidí vědělo kde je bezprostředně po dobytí města, ale co se sním stalo dál, je možné jen tušit.

Ve vzduchu je ještě něco zvláštního. Každá citlivější osoba to cítí a zvířata jsou neklidná. Co bude dál, sledujte v další zprávě z Vandaru, která se objeví do konce týdne.

Komentáře

53 comments to Epilog – Den poté

  • Vemon-Mr.Pergin Vemon-Mr.Pergin

    Když padla hlavní brána a obyvatelé se začali stahovat na Ironfist, Mistru Perginovi stačil jediný pohled. Bylo očividné, že obránci, byť znovu zformovaní, nemůžou tuhle bitvu vyhrát. Ironfist se stane místem jejich skonu. Přidal do kroku. Proplétal se uličkami z centra města až na jeho okraj – do doků. Zde, ve stinných koutech chaoticky uspořádaných domů byl jako doma. Tohle byl zase jeho Ironfist. Ukrýval se a sledoval, jak všechno, co poslední roky pracně budoval, se bortí. Bojoval s nutkáním rozběhnout se vstříc rabujícím oddílům a zatančit si s nimi svůj poslední tanec smrti. Kolik by jich stihl zabít? Dva, tři, čtyři? Nesmysl. Něco temného uvnitř jeho duše se zakroutilo a začalo se drát na povrch. Skousl zuby a soustředil se, aby to potlačil. „Ještě ne.“ zašeptal. Když si zachová chladnou hlavu, může dokázat víc. Daleko víc. Šel dál stinnými kouty, dokud neměl na dohled hřbitov i kryptu. Viděl, jak skupina Leskarských vojáků vynáší vše, co by mohlo mít nějakou cenu. Perginovi zaplál oheň v očích, ale ten pak vystřídal škodolibý úsměv. „Jen si sbírejte ty drobky…a já si zatím dojdu pro koláč. Ale vrátím se! A pak vám každý ten drobek narvu pěkně do řitě…“ Vše bylo přichystané. Tak nějak doufal, že Val a Dunar budou už čekat s lodí u břehu. Zarazil se a přikrčil ve stínu. Skupina nekraských se prohnala ulicí. Nevšimli si ho, ale elfka, která se objevila opodál, takové štěstí neměla. Přemýšlel zda ji mohl nějak pomoci, ale na jeho přežití teď záleželo možná až příliš. A krom toho by to stejně nestihl. Pokračoval dál, musel zkontrolovat loď. Když ji o chvíli uviděl v nezměněném stavu, stále ukrytou v houštinách nepoužívaného břehu, skoro si hlasitě oddechl. Val ani Dunar tu ale nebyli. Rozhodl se ještě chvíli počkat. V povzdálí se ozval třeskot oceli a něčí výkřiky. Se vší opatrností se rozhodl zjistit, o co jde. Ušel pár sáhů a zpoza rohu nejbližší chýše uviděl skupinku deseti nekraských vojáků, jak obklíčili muže třímající válečnou kosu, kterou právě dokončil poměrně úspěšný sek na spodní končetiny nepřátel. Usmál se, neboť toho muže znal. „Tak to vypadá, že ten Elfinin upíří mazlíček tu kosu přeci jen nemá jenom na klášterní sklizeň obilí…“ Boj se začal přesouvat k Perginovu úkrytu. Zauvažoval, jestli by se přeci jen neměl stáhnout, místo toho, aby riskoval, že na sebe stáhne pozornost nějakého většího oddílu. Na to byl ale až příliš rozzuřen vývojem celé situace. Ono temné něco se vněm opět pohnulo a zaútočilo na jeho mysl s novou silou. Na tváři se mu objevil nepříčetný úsměv. Propnul si prsty a láskyplně pohladil rukojeti svých krátkých mečů, jeho dvou nejvěrnějších, a si i jediných, přátel. Okem zkontroloval stav svých naopak nevěrných milenek, vrhacích dýk, které mu s radostí zalétaly za kýmkoliv a kdykoliv jim dal příležitost. „Tohle bude muset být rychlá a čistá práce…“ pomyslil si. Vyrazil. První z vojáků padl omráčen k zemi a než se jeho spolubojovníci stihli otočit, už z jejich kumpána proudem vytékala krev z prořízlého hrdla. Pergin stál s nohou na jeho těle a ledabyle, skoro až perverzně, si prohlížel krev na jedné z dýk. Pak se otočil na zbylé muže, ze kterých ono překvapení začalo vyprchávat. „Jmenuju se Mistr Pergin a můj přítel, bůh Sithart, mi právě řekl, že potřebuje v posmrtné říši deset,“ zarazil se a pohlédl na nehybného vojáka pod svojí nohou „devět kydačů hnoje. No řekněte, nemá to dneska ale štěstí…“
    Vskutku, byla to rychlá, ale ani omylem čistá práce.

  • Aridion

    Aridion poslechl rady, nebo spíše rozkazu Elendila, a zůstal se svými templáři jako neutrální síla bránící Vandarův chrám. Doufal, že nekrasští nechají chrám bez povšimnutí tak jak slíbili což se také stalo i když Elendil jim to musel trochu připomenout. Možná že zachránil několik lidí, ale mnohem víc lidí zemřelo. Po pádu města pro Aridiona přišli nekrasští vojáci. Nechal se odvést bez odporu, protože sám věří ve svou nevinu, není přece vojákem žádné světské armády aby poslouchal rozkazy nějakého generála!

  • ELENDIL:

    Zvuk bojů ustal. Vše o co se snažil bylo ztraceno. Spousta dobrých lidí padla a on s tím nic neudělal. To byli jeho první pocity. Elendil kráčel vydrancovaným městem a koukal se všude okolo. Co teď? Honilo se mu hlavou a on nevěděl co dělat dál. Nakonec se ovšem rozhodl že on zde nastolý nový řád. Řád prosperity a disciplíny. Půjde si za svým cílem i přes mrtvoly jen aby dosáhl toho oč žádá. Jeho rodina..jeho rod..a jeho čest..nic z toho nesmí být zničeno. Templáři z panství Andor přijdou a on jim bude rozkazovat. Zničí každého kdo se pokusí zničit jeho sen. Nekras a Vandaria jsou ted nyní jedno..a on pomůže tomu aby to tak zůstalo. Obyvatelé města si za svou zkázu mohou sami a on ted pomůže tomu aby ti kteří trpěly už nemuseli trpět znovu. K tomu mu dopomáhej Vandar!!

  • Mindrake

    Akademici se zrovna dohadovali na strategii defenzívy, když někdo zvolal, ať se lid připraví k bojům, jelikož jednání se nezdařila. Tehdy si všichni uvědomili, jak málo času jim zbývá Pak se začali ozývat hlasité rány. To se útočníci snažili vyrazit bránu beranidlem. Všechno to bylo tak rychlé. Mindrake vyrazil a přidal se k těm, kteří se snažili udržet bránu zavřenou. Chvíli drželi, ale pak začala brána praskat. Rozšířili se mu zorničky a rychle namaloval prapodivný obrazec na bránu a dotkl se ho. Obrazec chvíli narůžověle zářil a brána se přeskupila do původního opraveného stavu. To ale zdrželo armádu jen zhruba o minutu. Bylo mu jasné, že brána dlouho nevydrží a on ji nemohl opravovat do nekonečna. Náhle někdo zvolal: „Všichni utíkejte do Železné pěsti“. V tu chvíli mu to přišlo jako nejlepší nápad, jelikož se tam dala vést lepší obrana. Rozhlédl se po lidech, kteří drželi bránu a kteří očividně neslyšeli výzvu k stáhnutí se. Zopakoval tedy prosbu ještě jednou a ta už byla částečně vyslyšena. Polovina lidí, kteří drželi bránu, se přesunula, ale na jejím konci se ještě drželo několik trpaslíků. Přesunul se tedy, aby se mu brána držela lépe a zvolal, že na tři se všichni stáhnou a tak se také stalo.
    Rozeběhl se rychle k hradu na kopci, ale v půli cesty si uvědomil, že za ním umírají lidé a on utíká jak zbabělec. Otočil se tedy s jistotou v očích a namaloval na zem další obrazec. A čekal. V dáli zahlédl prchající ženu a za ní se hnalo několik vojáků. To byla jeho šance. Položil dlaně obou rukou na obrazec a ten se rozzářil slabým narůžovělým světlem. Těsně za prchající ženou se ze země vynořila zeď, která zpomalila příchozí vojáky a pomohl ženě do kopce na hrad. Z hradu se mu naskytl perfektní výhled na masakr. Zahlédl také, jak se shromažďují vojáci před Vandarským chrámem a dobývají se do něj. „Musíme jim dole pomoc. Kdo půjde se mnou?“ vzkřikl, ale odpovědi se mu nedostalo.
    „Zbabělci“ pomyslel si a vyrazil z kopce k Vandarskému chrámu. Tam si vytvořil zadní vchod a přiběhl k lidem stojícím u dveří chrámu ze vnitř. Řekl jim, ať utíkají do hradu, ale jeho prosba nebyla vyslyšena. Pak také pochopil proč. Lidé byli zde v bezpečí, tedy alespoň věřící. Chtěl tedy utéct zpět na hrad, ale to se zrovna dveře rozrazili a dovnitř vnikli vojáci. Všechny bezvěrce brali sebou ven. Neviděl, co se s nimi dělo a tak, když ho vyváděl jeden z vojáků ven, se nechoval nějak nervózně. Ovšem voják do něj před chrámem strčil a sekl ho sekerou přez záda. Mindrake nikdy takovou bolest nezažil. Sesul se k zemi a hrál mrtvého.
    Když ho vojáci opustili, zmobilizoval své poslední síly a plazil se k chrámu. Najednou z chrámu vyrazili dva ozbrojenci. Myslel si, že ho jdou zabít, ale oni po popadli za ramena a odvlekli do chrámu. Ve dveřích ztratil vědomí. Když ho opět nabyl, skláněla se nad ním velekněžka Elfin a jedna z věřících. Zhluboka se nadechl a rozhlédl se kolem sebe. Pak si opět lehl a začal si rovnat myšlenky. Pak rychle vstal a přešel ke skupince akademiků, která se tu schovávala. Jedna z nich, Loreth, pak nabídla, že je může zneviditelnit a tak by mohli utéct do lesa.
    Všichni souhlasili a Mindrake se ještě rychle přesunul k davu u zavřených dveří. Chytil jednoho z těch ozbrojenců za rameno a ten se na něj otočil. Tehdy poznal, že to je Elendil. Řekl mu, že je mu vděčný za záchranu života a že v případě nouze mu pomůže, jak jen bude moc. To samé zopakoval také druhému ozbrojenci, Aridionovi, Elfin a té kněžce, která ho přivedla zpět k životu. Pak se s ostatními akademiky zneviditelnili a opustili město. Na kopci se ještě jednou otočil a shlédl na katastrofu, která se děla v městě. Pak pokračoval v cestě. Bylo mu jasné, že je po všem. Teď bude vést jiný život a bude bojovat proti Nekrassu. Sice tím poruší své zásady, ale co provedli vojáci se ani nedá vyslovit. Za tohle bude někdo pikat!
    Berethir řekl, že se budou bát jít spát a za tmy si budou muset hlídat záda. Já nesouhlasím. Ať se bojí celý den, jelikož já se nebojím udeřit za denního světla. Nyní seznají můj hněv!

  • Loreth Loreth

    Když vojáci vtrhli do města, stála před Akademií, byla vyděšená a nevěděla co dál. První co ji prolétlo hlavou bylo, že nemá smysl aby vůbec něco dělala. Bojovat neměla čím, koneckonců to ani neuměla a obor magie který studovala jí proti stovkám vojáků také nepomůže. Pak uslyšela jak někdo zvolal: „do Vandarova chrámu, rychle, utíkejte“. Rozeběhla se tedy tím směrem. Ale bylo již pozdě. Jediné co si pamatuje, byla bolest a poslední myšlenka-že pokud už musí zemřít ona tak snad její bratr Janus bude mít větší štěstí . Potom už jen černočerná tma. Otevřela oči a uviděla, kterak se nad ní sklání Haleth a ucítila bolest nedávných zranění. Uvědomila si že dýchá…a tedy že žije. A tehdy se v ní něco zlomilo, něco co ji tížilo od té doby, kdy viděla umírat otce. Poprvé v životě se rychle a bez jakýchkoli obav jak moc je to beznadějné rozhodla. Pokusí se spojit s ostatními přeživšími z Akademie. Touží po pomstě na těch, kteří zničili jediný domov, který měla. Na těch, kteří zabili tolik nevinných lidí a jejichž rukou téměř padla i ona sama. Ale co má dělat teď? Jak najde lidi z Akademie, přežil z nich vůbec někdo? Musí si to promyslet. Rozhlédla se po vnitřku chrámu a uviděla kromě mnoha zraněných a umírajících několik známých tváří z Akademie. Svolala je k sobě a po krátkém rituálu se pomalu a nepozorovaně proplížili ven z chrámu, kolem vypálené Akademie a dál do města…

  • Kedar Kedar

    Když jsem se dozvěděl o událostech ve Vandaru, tak jsem se okamžitě rozjel za Sirem Johnem. Nechtěl jsem to slyšel od nějakých poslů ale přímo od něho. Nevím, co by se stalo, když bych mu stál po boku. Možná bych byl mrtev a našel svůj klid. To mě však netrápilo. Více jsem se zajímal o zradu jednoho z mých učedníků. Já, mistr meče železné pěsti, nenajdu klidu, dokud se Wulfric nezodpoví za svůj čin!

  • Jatic

    Běžel sradlavou chodbou. On, mistr, několik kolegů, ten zvláštní kněz…
    Nezajímalo ho to. Chtěl bojovat.
    Poprvé viděl to, proč ho sem otec poslal. Nebál se smrti. Nebál se ničeho. Chtěl bojovat. Chtěl ukázat všem, co dokáže. Pak přišla ta myšlenka. Jeden jediný rituál a jejich šance se zvednou. Jen pár chvil. Vždyť tento prostor postačí.
    Mistr souhlasil. Klepaly se mu ruce, ale dokončil ho. Chtěl bojovat. Ne pro sebe. Pro ní…
    Viděl oheň v očích kolegů. Jedna ku deseti. To je dost velká šance. Prý tam zemřou. Dobře, ale ona bude žít.
    Ohlušující výbuch. Tlaková vlna ho porazila a smazala to, co před chvíli nakreslil do odpadu na podlaze. Nechápal to. Co se stalo? Pak si to uvědomil. Chtěl vědět, co se stalo, chtěl vědět, jestli žije, chtěl vědět, jestli se jí nic nestalo, ale…mistr ho chytil za rukáv. Bylo pozdě. Nezvládli to. Nedokázal uvěřit. Společně s ostatními se vyplížil z kanalizace. Nevnímal nic. Cítil jenom pomstu.
    Toho dne Aedrien zemřel. Zemřel a narodil se někdo nový, někdo jiný, někdo cizí. Temnota, která ho spalovala a požírala ze vnitř celá ta léta se probudila.

  • Drake Drake

    OT: My name is John Connor. If you are listening, you are the resistance!

  • Cirion Cirion

    Cirion popadl Mordekainovu Nauku o změně času a prostoru, jeho nejmilejší grimoár a proběhl branou Akademie. Před ní mu ještě dal Janus do úschovy kufřík s jeho nejcennějšími ingrediencemi a lektvary. Věděl že proti masám vojáků v černém zmůže jen pramálo a svému rodnému městu pomůže spíše živý než mrtvý. Jeho další kroky proto směřovaly na Ironfist, kde se už obránci šikovali k poslednímu odporu. Při obraně brány spálil pomocí ohnivé hlíny dva či tři vojáky, ale když viděl jak marný boj vedou, utekl tajným tunelem z hradu. Před městem se setkal s dalšími známými tvářemi – paní Tinglinn, Jaticem, “králem“, a hlavně Khalidem, na jehož ruce se skvěla Dračí rukavice a jež tvrdil že Pohár je v rukách někoho z uprchlých obyvatel. Nyní se potřebujeme přeskupit, vyhledat ostatní přeživší skupinky a začít s odbojem proti vetřelcům. Musíme vnést chaos a strach mezi okupační síly a dát tak všem najevo že pravá bitva o Vandar teprve začíná.

  • Mu Mu

    Roland Mu III. konečně našel klid, kterého se bál, a který byl jediné jeho přání…

  • Drake Drake

    Hordy nekrasských vojáků proudily do města, když v tom se jim za zády proplížíl on, velekněz samotného Ikara. Pohár lapil a pokusil se jej hbitě dostat do chramů Vandara. Tento nelehký úkol v chrámu skončil tím, že pohár nebyl nikdo schopen použít. Za pomoci zdatného démonologa unikl z chrámu Vandara a teleportova se pomocí dýky do místní putyky. Poté stačilo bez problémů odkráčet z města i s pohárem a zmizet provždy.

  • Ragnar Ragnar

    Otevřel těžký poklop a přivítal ho prach a vůně síry, vylezl ven a ohlédl se na kopec, na kterém dříve stával Ironfist, nyní ho však halil hustý oblak prachu. Z města se mísil řev rozkazů Nekraských důstojníků, nadávky přeživších vojáků a sténání raněných. Pozměněnou tváří mu přelétla lítost, tolik smrti, tolik utrpení, takhle vše přeci dopadnout nemuselo. Lítost však nevydržela dlouho a jeho výraz se opět zatvrdil, “vždyť o nic nejde, jsou to jenom pěšci na šachovnici, pěšci, kteří byli obětováni abych já mohl být císařem.” Podal dolů ruku své nastávající, šlechtičně s maskou na obličeji, a pomohl ji ven z tajné chodby. Naposledy se ohlédl, narovnal si korunu na hlavě, dračí rukavicí upravil rudozlatý plášť a na jeho pozměněné tváři se objevil úsměv. Tohle je přesně to, co císařství potřebuje, sláva císařství bude obnovena, neboť nastává nová doba, doba prosperity a slávy, doba dračích králů.
    Já, Wulfric Adrian Ragnarius Srlok, budu prvním z nich.

  • Illidar Illidar

    Poté, co se zbavil svého břemene, vyhoupnul se ze ze stok, bedlivě sledujíc okolí. V přístavu ještě doutnaly některé domy po výbuchu Ironfistu, známky nedávno skončivšího boje všude okolo, přesto první vrány již vyklovávaly nebožtíkům oči.

    Takhle to nepůjde, problesklo mu hlavou. V tomhle stavu přeci nemůže město nechat. Žil zde teprve krátce, ale tempo tohoto města bylo i tepem jeho srdce. Kolik jiných za něj obětovalo svoje všechno?

    Pomalu plížíc se podél stěn, skrývajíc za hromadami odpadků a sutin, přesunoval se po nábřeží. Odhodil svůj plášť, který mu byl jen přítěží a nalehko vklouzl do stínů nedalekého lesa. Nechával za sebou několik týdnů snahy a nadějí, o které ho chamtivost jiných připravila.

    Nebude se otáčet, přikázal si, nechce ani jednou vidět, jak jeho město pobořeno je, jak vše, oč se s ostatními snažili pohřbené pod troskami leží.

    Teď ještě nemá cenu upírat svůj zrak na Vandar, teď ještě ne. Až ze zdí domů smyjí krev jeho pravých obyvatel, kteří padli při obraně své svobody, až se ulice opět naplní čilým ruchem, v hospodě bujarý smích zazní a na trůn usedne Protektor, pak svůj pohled na město opět upře. A až se tak stane, žádný Nekrasský muž či žena si nebudou spánkem jisti, neb tma je jeho živlem, smrt přirozeností a spravedlnost, která bude jeho rukou vykonána, samotným Sithaartem vedenou, bude absolutní.

    “Vandare, já se vrátím. A jako tvůj První Radní ti vrátím vše, co ti bylo ukradeno!”

  • Ozval se ohlušující výbuch a ten ukončil všechny naděje, že i kdyby naše mise uspěla mohli bychom se vrátit na Ironfist a bojovat dál. Vyplížil jsem se společně se svými druhy ze stok a v nastalém zmatku a nekraském veselí jsem zmizel v hvozdu. Vše čemu jsem obětoval život bylo zničeno – ti ubozí barbaři zapálili Akademii, zabili mnoho mých přátel a porobili toto svobodné a krásné město…

    Proklínal jsem ten den, kdy bota nekraského uzurpátora vstoupila do našeho města, tehdy ještě skrytě… Jako svobodní občané přišli do našeho města – aby jej zotročili. Studovali na naší Akademii – aby ji vypálili. Využívali pohostinství trpaslíků – aby je vyvraždili. Zrádci. Bojí se mé moci a nebudou mít klidné spaní, dokud mne nezabijí. Dostali vřelé uvítání a zle oplatili a oni to vědí.

    Ať se tedy každý z nich třese strachem po zbytek svého krátkého života. Pokaždé, když uléhají ke spánku, ať zpytují své svědomí jako by uléhali na smrtelné lože. Všichni shoří v žáru mé zloby, do jednoho. Nepřestanu pálit jejich těla a drtit jejich duše, dokud bude jediný Nekrasan ve Vandaru. Tak přísahám Já – Berethir

    Ať žije svobodný Vandar!

  • Nord Nord

    U trosek Ironfistu stála postava v brnění s těžkým kladivem na rameni, půda v okruhu kolem velekněze Maula umírala, jako by na ni působil velký žár. Veleknězi se zdálo že vše odpovídá výpovědi sira Johna. Přes obvyklý stoický klid mladého rytíře si velekněz všiml, že o ztrátě spolubojovníků a hradu mluvil s jistou trpkostí. Své úkoly nesplnil s dobrými výsledky. Hrad musel být zničen, aby sebou vzal do hrobu útočníky i s tajemstvími řádu, elita Železné Pěsti zde (včetně zrady sira Wulfrica) utrpěla hned čtyři ztráty a sir Tupacus byl zavražděn vlastní manželkou, i když mu Železná Pěst přislíbila ochranu. Když o výsledku mise slyšel Maul poprvé, rozzuřil se a odsoudil sira Johna k tak nízkým pracem, jak jen jeho statut připouštěl.

    Když velekněz vychladl, díval se na věci pod jiným úhlem. Hrad nějakou dobu stál a pomohl mnoha nevinným měšťanům k útěku před jistou smrtí. Lidé sloužící řádu prokázali městu velkou oběť, s přesilou nemohli nic dělat. A se zradou sira Wulfrica měla počítat rada řádu, ostatní ho sotva znali. Inu dobrá, sir John ještě dostane druhou šanci, aby prokázal že za něco stojí. Železná Pěst není tak slabá, aby se zhroutila po jednom úderu, ale bez pomoci Turmidoru by byl vzdor jen prodlužováním muk Vandaru.

    Velekněz se ohlédl. Ve městě byl sotva minutu, stráže se mu podařilo uvrhnout pod kletbu spánku dokud si ho ještě nevšimli, bylo na čase odsud zmizet, než si jej někdo všimne a způsobí potíže. Maul prošel zdí v místě, kde si při vstupu do města otevřel kladivem, a vydal se na dlouhou cestu s cílem audience u Turmidorského krále.

  • Flame Flame

    Gavin strávil poslední den výrobou balist, přičemž ho hřál pocit, že může přispět k ochraně Ironfistu. Nikdy si neuvědomoval, jak je lidský život křehký. Nyní, když byl zbaven svého celoživotního trápení, se i vzhledem k situaci zdál být šťastný. Když Nekraští vojáci prolomili bránu vnějšího perimetru, ponořil se do ohnivého elementu a začal po nepřátelích vrhat koule ohně plné zášti a nenávisti k černým vojákům. Když se dostali až k němu, vzal do ruky, stále rozpálené ohněm, otcův meč a zemřel tak, jak by si jeho otec přál: Jako voják. Když umíral, byl klidný a naprosto smířený se svým osudem. Ještě dlouho leželo jeho tělo na zemi, než bylo s prvním výbuchem zasypáno tunami kamení. Jeho duše, nezatížená kletbou jeho prapředka, stoupala k nebesům, rovnou k Vandarovi. Když stoupal vzhůru, měl pocit, jako by viděl obrovského vlka, jak míří úplně na druhou stranu, do podsvětí, do náruče věčnému zatracení.

  • Barrin Barrin

    Stál a s klidem pozoroval stovky Nekraských vojáků, vyčkávajících na rozkaz, jež bude znamenat konec staré éry Vandaru.
    Věděl, že se to stane. Počítal s tím od první chvíle co prošel městskou branou. Již po svém příchodu si povšiml jak zmatená atmosféra zavládá v tomto kraji. Ano, jistě, lidé mne přijali vlídně a navzdory nedávným událostem byli stále optimističtí a snažili se napravit co bylo v jejich silách, avšak chyběla spolupráce, jednota, která by dala společnému snažení řád a tím i sílu vykonat nemožné. Ó ano, lidé dokázali mnohé, ale čím blíže k osudnému střetnutí, tím nastával větší chaos ve vlastních řadách. Bylo jen otázkou času než se již tak narušená rovnováha sil zváhne na stranu Nekrasu, lépe řečeno uvědomí si, že Vandar není již schopen odporu a převezme právě on převezme otěže moci.
    Černobíle odění vojáci se již šikují. Zazněly táhlé tóny rohů a armáda se valí jako lavina kupředu vstříc obráncům Vandaru. Mísí se ve mne pocity dobře vykonané práce, zrazené důvěry, zadostiučinění, zklamání sebou, naplnění osudu, který však mohl být zvrácen, snad i lítosti nad prolitou krví a zmařenými životy, radosti naplnění nekonečného koloběhu života a smrti.
    Od úpatí vrchu na němž se tyčí hrad Ironfist, poslední útočiště obránců města, kráčím vstříc invazním vojskům jdoucím na steč. Míjí mne, vědouce, že pro ně nepředstavuji žádné nebezpečí. Sleduji zkázu Vandaru jen jako jakýsi nezávislý pozorovatel. První řada v divadle Apokalypsy byla vyprodána a já měl to štěstí, či smůlu ,abych byl mezi těmi kdo dostali lístky.
    Chrám Vandara, místo, které bylo jako jedno z mála ušetřeno. Skrývalo se tam dost známých tváří. V tu chvíli byl jediným místem,kde jsem mohl být užitečný. Snad jsem hledal útěchu, či omluvu pro sebe sama, snad jsem potřeboval alespoň chvíli předstírat, že jsem o tom všem nevěděl.
    Ať už to bylo jak chtělo, nastávají nové časy. Doba zvratů a všudypřítomné nejistoty. Doba zlá pro všechny nepoddajné a vzpurné, avšak ti kdo toho jsou hodni budou odměněni…

  • Willhelm poslechl svého velitele a zůstal neutrální, doufaje že se Nekraští zbaví nutného odporu a nechají žít normální lid, bral to jako voják, sám by zabíjel kdyby to bylo nutné ale když z oken vandarova chrámu viděl mocného trpaslíka Loktara bránícího se přesile ani jemu to nedalo, vyběhl z chrámu uchránit trpaslíka smrti. Přiběhl pozdě trpaslík se zrovna svalil na zem a než stačil Willhelm nastavit štít Nekraské sekeře Loktara dorazili. Takovýto způsob boje se mu ani trochu nezamlouval, znechuceně vyběhl zpět do chrámu a s ostatními Templáři zachraňoval ostatní raněné. Ironfist vybuchl. Bylo dobojováno, Willhelm zůstal stát se vztyčenou hlavou, hrdý na svého velitele a učitele Aridiona který svými rozkazy zachránil spoustu nevynných. Pak ale vzali Aridiona do vazby což ve Willhelmovi vyvolalo spoustu nevole! Proudí v něm hněv na nerytířské způsoby Nekraských ale stále chce zůstat věrný koruně!

  • Mihalin Mihalin

    Nehnutě stála u hradby Ironfistu a dívala se, jak dovnitř proudí vojáci v černobílém stejnokroji. Zabíjeli bez rozdílu dobrodruhy i obyčejné obyvatele, kteří zde hledali spásu. Vzduch okolo se tetelil smrtí. Cítila život, jenž vyprchával z chladnoucích těl a rozptyloval se ve vzduchu nad bojištěm. Z té obrovské síly, která proudila okolo ní, se jí chtělo smát a plakat zároveň. Pohrávala si s myšlenkou poslat padlé do boje ještě jednou, ale… bylo by to marné. Snad by mnoho Nekraských padlo, ale ne tolik, aby se Vandar ubránil.
    Poslední obránci Ironfistu si tu marnost uvědomili také. Utíkali tajnou chodbou. Stihla by to také, dokonce mezi prvními, ale zvolila jinou cestu.
    Dovnitř se hrnulo stále více Nekraských. Teprve teď si jeden z vojáků všiml nehybné postavy. Jistý si svým vítězstvím se jen krvelačně usmál, pozvedl meč a pomalu k ní vykročil. Nechala ho dojít docela blízko, než pozvedla ruku, nakreslila do vzduchu jednoduchý obrazec a po odříkání třech slov se teleportovala na druhou stranu hradby. Představa tváře vojáka, kde se mísil vztek a zklamání, když zmizela, jí přinesla alespoň drobné zadostiučinění.
    Vedlejšími uličkami pomalu došla do chrámu Vandara. Později si nikdo z Nekraských nespojil uprchlou čarodějku z Ironfistu s dívkou neslyšně se v chrámu modlící za spásu padlých obránců.
    ____________________________
    Pozdě večer shlížela z okna v druhém patře svého domu na okupované město s bolestí v srdci a nenávistí v duši. Její město, její rodné krásné hrdé město… se stalo pouhou výspou Nekrasu. Někteří vážení obyvatelé se přes noc stali psanci. Nespočet mrtvých rozšířil Sithartský hřbitov. Tohle se nikdy nemělo stát. Ale hlavně… to tak nesmí zůstat. Musí být nalezen Pohár a pak, pak jednoho dne pod žehnajícími paprsky Vandarova slunce město bude opět bojovat za svobodu.

  • Loktar Loktar

    Armáda Nekrasu zaútočila na městskou bránu. Držel jsem konec brány, tam je taky místo pro ty nejsilnější. Rod stál zamnou. Pak se stalo něco hrozného. Nějaký zbabělec nebo Nekraský špeh zakřičel „Na Ironfist!“ Zůstal pozadu a držel ještě pár vteřin bránu. Pak jsem změnil pozici směrem k utíkajícímu davu. Věděl jsem, že se za ostatními nedostanu včas. Když zemřít, tak po trpaslicku. Otočil jsem se a bojoval. Bil jsem se, jak to jen šlo, ale vojsko jsem nepobil. Jediné co mě na mé smrti mohlo těšit je to, že jsem dal šanci ostatním ustoupit nebo zmizet. Nicméně jsem zemřel čelem k nepřátelskému vojsku s pokřikem na rtech. Bratry, Mávátko i bratrance Arguila jsem zanedlouho přivítal ve věčné kovárně, kde jsme tančili na trůnech z pivních sudů. Za zásluhy a čest, teď slavíme a radujeme se společně po boku předků.

  • Ahmed

    Když ohlušující exploze poslala Ironfist i s útočníky do pekel, byl Ahmed se skupinkou uprchlíků už dávno z tajné chodby pryč. Skoro ani nevnímal rachot a křik umírajících. Vzpomínal.
    Vzpomínal na to, jak do vandaru přišel před několika krátkými dny, když vše bylo ještě krásné a klidné. Vzpomínal na krásu Akademie, kde ho tak přátelsky přijali a na trpaslíky, kteří mu dali práci, když ji potřeboval. Vzpomínal i na mistra Januse, na Alacrana, na pana Berethira a na Barrina a na všechny ty dobré muže a ženy, kteří jsou již nejspíš mrtví. Vzpomínal na poslední dny plné zmatku. A na Nekrasský útok, který sledoval oněmělý strachem z hradeb mocného Ironfistu. řev útočníků a úpění raněných mu na mysl přivály jednu mnohem starší, ale o nic méně děsivou vzpomínku z mládí, když byl tábor jeho otce přepaden nepřátelskými Omájovci a vyvražděn. Vzpomněl si také, jak tehdy, ještě jako malý chlapec utíkal ze spáleniště noční pouští a přísahal pomstu nepřátelům. Teď, uvědomil si, je čas pomstu vykonat. Ne na Omajských, ale na všech těch, kteří zašlapávají do země to, co je krásné. Těm, kteří mají na svědomí ty nevinné lidi. Hleděl mlčky na tu černou lidskou bažinu, která pomalu zaplavovala krásný Vandar. A přísahal pomstu. Potom se vydal za ostatními, vstříc osudu. Svůj svítivý šat vyměnil za prosté vandarské šaty, které svlékl jakési mrtvole. jen šátek si nechal. Jako memento.

  • Deranius Deranius

    Velmi dobře. Pokračujte dál dobrodruhové, ve vyprávění svých pocitů z posledních okamžiků svobodného Vandaru. Ať myšlenky zůstanou uchovány do příštího roku.

  • Sid Sid

    5 přeživších. Posledních pět obránců Ironfistu zvolilo útěk tajnou chodbou, která ústila kdesi v lesích za Vandarem. Tuto skupinku nehnal dopředu strach, ale vědomí, že za sebou nechali zápalnou šňůru, která vedla k výbušninám, které byly rozmístěny po celém hradě. Skupina s sebou neměla ani světlo, ale přesto utíkala, co jim nohy stačili k východu. Pokud by se jim nepodařilo vylézt včas, tak je tunel buď zavalí, nebo se udusí v mraku kouře, který exploze způsobí. Nakonec se jim to podařilo. Vylezli z otvoru ve skále a viděli před sebou Vandar, do kterého proudily oddíly Nekrasu. U nekrasských vojáků propuklo veselí a někteří vyvěšovali své prapory po celém městě. Radostné hlasy vojáků ale najednou přehlušila obrovitá exploze. Ironfist vybuchl, jako by jeho základy seděly na sopce. Ironfist při své explozi pohřbil ve svých útrobách více než 500 vojáků. Některé kusy zdiva byly vymrštěny do města, kde dále pokračovaly ve zkáze, kterou exploze započala. Celé město zahalily mraky prachu a kouře. Nebylo vidět na krok a po celém městě se rozléhal křik raněných a umírajících.
    Vojáci, kteří šňůru zapálili to brali jako své malé vítězství.
    ,,Poraženi, ne zničeni. Přinášíme zkázu.´´ řekl jeden z vojáků a dále se zamyšleně díval na Ironfist….

  • Garja Garja

    Slýchával příběhy o hrdinství, které mělo jedinou mez, sebeobětování. Jeden z nich získá dojem, že ví na co takový člověk myslí, co cítí. Také jsem si to myslel, během obrany první brány, přesunu k druhé a ústupu do citadely. Ve chvíli kdy jsem se však otočil zády k únikovému tunelu, jsem na nic z toho nemyslel, nic z toho necítil…
    ***
    Skládám čest všem, kteří bránili ostatní, ať už padli, či zvolili útěk v nouzi nejvyšší. Město bylo podrobeno, ale Nekrasanné se ještě dlouho budou vyhýbat pahorku nad Vandarem. Místa, kde přes jejich jasnou převahu padlo bezpočet vojáků. Místa, z kterého jakoby, o zvláštních nocích, doléhal zvuk boje obránců s útočníky i do dnešních dnů.

  • Pavetta Pavetta

    Chtělo to hlavně nádech a výdech. Ohlušující exploze Ironfistu mi zněla v uších ještě několik okamžiků poté. Bylo hořké přiznat si, že Železná pěst toho udělala daleko více, než já… dokonce mě zachránila. Uvnitř sebe jsem začala pociťovat, že je čas začít splácet své dluhy a že jich bylo…
    ***
    Šedý vlk mohutně zavyl, a pak se znovu, podíval směrem k Vandaru. Zhluboka se nadechl a pomalu se vydal po stopách uprchlíků zainteresovaných v boji, aby jim pomohl přežít…

  • Adso Adso

    Nemohl se ubránit mrazení v zádech. Ten den se mu vryl nesmazatelně do paměti, protože žádnou podobnou zpověď nikdy předtím nezažil. Když se inkvizitor vrátil ze své mise, jen málokomu krom nadřízených svěřil něco o jejím výsledku. On jako jeho zpovědník věděl všechno; vždyť celý den a noc mu líčil, jak hrozné hříchy ho tamní lidé donutili páchat a jaké neprávo panuje v onom kraji. Kál se mu celé hodiny proto, že jim nedokáže odpustit, že by jim všem do jednoho namísto toho nejraději ukázal nejkratší cestu k Vandarovi. Jestli jsou zvěsti pravdivé a ON se stane protektorem, Vandar buď milostiv obyvatelům toho těžce zkoušeného města. I když, třeba se Castigarův názor změnil… uplynula přece jen dlouhá doba. Možná už nic není takové, jak se v ulicích povídá a pro město to může být nejlepší volba…
    No, možná se to dozvíme a možná taky ne, pomyslel si mnich a vrátil se ke své práci…

  • Ragmon Ragmon

    To bude zajimavy kdyz vsichni hlavni utekli a ted se nekde zkrivaj teda az na Wulfrica kterej zdrhnul

  • Docela lituju Aridiona, ten si to svoje velení fakt moc neužil, právě naopak…

    • Aridion

      Velel sem dost a velel sem blbě, už vim že to neni nic pro mě aspoň zatim

      • 🙂 já si užívám obyčejný postavičky, ano přenejchme velení jiným (min. jeden po tom vždycky chňapne) Stejně mě ale nenapadá, co bys chtěl měnit.

      • Ale houby s voctem, odvelel jsi to dobře a i fakt že ses nehodlal zapojit do masakrování obyvatel by neměl být opomenut…

        • Právěže mi to taky připadá jako dobré rozhodnutí. Zůstal si neutrální a tím pomohl spoustě lidem

          • Aridion

            Soud mi za to budiž odměnou

          • Ragmon Ragmon

            Já jako višší šlechtic z nekrasu se za tebe přimluvim;-)

          • Já se taky pokusím udělat vše, co bude v mých silách 😉

          • Aridion

            Na to je dost času ale díky za ochotu

          • Deranius Deranius

            Ragmon: Ty jsi 14letý syn vyššího šlechtice Nekrasu, tedy se Tě sice nesmí nikdo beztrestně dotknout, nicméně Tvůj hlas u soudu asi nikoho nepřesvědčí.
            Jinak světský soud je jen pozemskou odměnou, ještě tu stojí někdo mnohem výš (Ano, je to hlavní org:-)) a ten viděl Tvůj respekt k životu a odmění Tě.(možná:-)

          • Mindrake

            Oficiálně prohlašuji, že kdokoliv bude chtít Aridionovi cokoliv udělat, donutí mě k omezení mé víry a nebude na tom po tom co s nim skončim zrovna moc dobře. Takže třeste se nespravedlivý soudci, kteří nesoudí podle zravého rozumu, ale podle vlivu armády a výše postavených šlechticů!

  • Deranius Deranius

    Věc druhá:
    Pochvala všem hráčům za to jak letos přistoupili k úklidu. Oproti loňskému maddnesu se letos smrskl problém na několik papírů a kusů látek. Díky všem co přiložili ruku k dílu u společných organizátorských věcí.(Drixova lesní skupinka a podobně.)
    Až proberu věci hodím sem i ztráty a nálezy.

  • Deranius Deranius

    Postavy pro přenos do příštího roku zasílejte na adorg@seznam.cz.
    Pro lepší práci udávejte do Re:V2009. Děkujeme.

Mus bt zalogovn pro zanechn komente.

Coded by (MW) and designed by Đark
© 2009 Academia Draconica - All Rights Reserved!