Login

Knihovna

Vandrárna 2010 – Epilogue

Nad Vandarem svítilo slunce. Silněji než normálně v těchto časech. Jakoby počasí vyjadřovalo tu radostnou euforii těch, co se dočkali konce Času změn. Mnohé se stalo a mnohé se také v následujících měsících stane. Pojďme do ulic města dva dny po skončení velkých událostí.

Nic nebude jako dřív. Náboženské pravdy jsou zpřeházené, vrchní představitelé Sithaarta, hrdinové Vandaru – Pergin a Valpurgius de Bragga – jsou mrtví. Lidé se ptají co se to děje a dá se očekávat velká reformace a svolání koncilu. Přesto, že je Vandar v poměru k sousedním státům jen tečka, je to svaté město a všichni vědí, že zde se Bůh projevuje nejvíce. Pokud se zde tedy ukázalo, že Vandar a Sithaart jsou dvě stránky jednoho Boha, je nutné to brát v potaz. Navíc vše vyslechl Castigar, který sice upadl v nelibost krále, ale v církvi má stále silné postavení.

Elfin zůstává velekněžkou, jíž Vandar vyjevil svou vizi. Až skončí její dny, bude blahořečena. Kněžka Inari je prohlášena za posvěcenou neb jí zázrak uchránil před Wardelssiovou mocí. Nyní již kněz Drixx bude pověřen vedením řádové školy a studiem moudrosti. I on má bude mít zvláštním postavení, kvůli zázraku jenž ho zbavil upírství. Kněžka Haleth má po návštěvě svatyně Sithaarta o čem přemýšlet, možné propojení obou náboženství jí jistě vrtá hlavou. Bude známa jako ta, jenž nesla břemeno, protože zabila, i když pro ochranu mnohých. A to je v nynějším přístupu Sithaartův princip.

Řád Sithaarta se otřásl v základech. Hlavní představitelé padli pro dobro města. Sarch, který již dříve zastavil Chárona, Valpurgius de Bragga, který dobrovolně zemřel rukou Haleth, aby padl upír Wardellsiass a Mistr Pergin, který proklál mečem Ikara. Všichni budou jistě prohlášeni za Ikony, Sithaartovy vyvolené. Legendy, že sám Sithaart určil jejich osud, již kolují městem. Mnozí budou tyto muže následovat a řád poroste.

Ikarité odletěli se svým „bohem“ někam do samotného pekla. To, že však meč místo správného pohlcení explodoval, přináší otázky. Zbavil se svět Ikara navždy? Nebo má už teď nějaké uctívače, omámené jeho silou?

Ohledně vedení města vyvstává mnoho otázek. Město získalo pohár a opět se stalo palladiem, nedobytným. Nekras bude mít dost problémů, protože se skřeti z hor po neúspěchu u brány otočili do vnitrozemí, kde zastihli nepřipraveného nepřítele. Většina nekraských vojáků hlídala hranice s Turmidorem, část andorského vojska byla zrovna na pochodu k Vandaru. Navíc skřetí náčelník třímá nyní v ruce legendární sekeru a šaman po jeho boku svírá v ruce mocný kámen. (Třeba i kvůli zrádkyním ve vlastních řadách. Zemřou rukou nekraských vrahů v nejbližší době.) Skřetí vyzvědači udělali svou práci dobře. Nekras čeká těžká doba.

Kdo však bude městu vládnout, je otázka. Nekras na jeho ovládnutí nemůže ani pomyslet a náladu na to spravovat svaté město nemá mnoho z těch, kteří by to svedli. Větší část z poslední volené rady je mrtvá či se v městě nevyskytuje.(Další vývoj se asi dozvíme poté, co hráči vypíší osudy svých postav.)

Co učiní templáři není jasné, bude třeba počkat na prohlášení pana Aridiona. Stejně tak není jané jak se zachová Elendil dy Andor. Zhruba 150 jeho vojáků je na pochodu k Vandaru. Zemi však napadli skřeti a ve Vandaru mu asi málokdo dovolí otevřít vojákům brány.

Obchodně má Vandar našlápnuto slušně, Turmidor v nynější situaci rád dodá to, co trápící se soused nestihne. Navíc lodní spojení je rychlé a díky domluvě s královnou podvodních pixie nemívají lodě problémy.

Před chrámem Vandara se vznáší černá koule. Má asi metr v průměru a je absolutně černá. Bude jistě podrobena velkému zkoumání. Wardellsiass je mrtev a s ním odešel po 800 letech v Vandaru poslední nemrtví. Ještě před 5 lety se přitom svobodně procházeli po městě.

Město pomalu usíná a těm co přežili a mají napsat závěr jedné éry víří v hlavě spousta otázek. V nejbližších dnech se ustanoví základní podoba Vandaru pro léta následující. Pak bude stoupat zase výš ke slávě a bohatství. Nebo ne?

Komentáře

37 comments to Vandrárna 2010 – Epilogue

  • Aridion

    Nastal čas svobody pro město Vandar a mnozí. I templářský řád, který po dlouhý rok nekraské okupace střežil klid ve městě, byl pln radosti. Stín podezření padl ale na příslušníky řádu, když nikdo neviděl představeného Aridiona již delší čas. I počali templáři ho hledat, ale mezi mrtvým z bitvy se skřety, ani z padlých ze střetu s Ikarem jeho tělo nebylo. Jediná zpráva, která se o Aridionovi objevila, pocházela od vesničana, který tvrdil, že zahlédl pana Aridiona odcházet z města směrem do Turmidoru. Temlářský řád ve městě zůstal i po odchodu svého představeného a i na dále byl k ruce chrámu. Řád však potřeboval schopného vůdce, a tím se stal nejvlivnější templář ve městě, pan Elendil.

  • Miranda Miranda

    Verča to sice tají, ale já to vyšťourala:-) http://kerssha.rajce.idnes.cz/28.-31.10._Vandrarna/

  • Toho dne bylo svoláno shromáždění lidu Vandarského a mimo to, že se řešili každodenní problémy Vandařanů i pan Berethir měl pronést svou řeč, lid uvyklý jeho proslovům, které často předčily i délku těch Castigarových, očekával dlouhé představení. Toho dne se však stalo něco zvláštního: “Milí Vandařané, děkuji Vám z celého srdce za krásné roky, které jsem mohl strávit v náručí našeho krásného města, navždy na ně budu vzpomínat a nikdy na Vás nezapomenu, buďte svobodymilovní, pohostinní a dobří jako v den, kdy jsem Vás poznal a stejně jako v den kdy se s Vámi loučím,” po tváři mu začaly stékat slzy a jeho hlas pomalu utichal a ústa už jen šeptala poslední slova, která slyšelo jen pramálo uší a ani oni si nejsou jistí, zda neslyšeli jen něco co sami slyšet chtěli, “vězte, že se nevidíme naposledy a že nikdy nebudu váhat Vám přijít ku pomoci, kdyby se blížila zkáza našeho krásného města, i kdybych měl tisíce mil urazit a ze spárů smrti se vymanit…Děkuji Vám!”

    Potom pomalu sešel z pódia, neozbrojen a ani hůl, kterou u něj Vandařané vídali neměl, sundal z čela svůj šperk, který dělal Berethira Berethirem, vtiskl jej prvnímu dítěti, které si hrálo pod pódiem a pomalým krokem odcházel z města, na skalách nad městem se naposledy otočil a pohlédl na Vandar a stále plakal.

  • Město bylo opět svobodné, v takovou svobodu nikdo ani nedoufal, i já jsem v několika posledních týdnech neviděl jiné východisko pro město než jeho autonomii v rámci Nekraské říše…nešlo by to jinak, aniž by netrpěli Vandařané, na kterých mi vždy záleželo. Osud tomu chtěl jinak, město má svou svobodu – bez cizích vojáků a pokud budou Vandařané chtít bude mít zase svou radu, která vzejde z jejich řad a bude je reprezentovat a nekraští přistěhovalci spíše než by zhyzdili tvář města ji budou rozjasňovat a bude to také jejich město. Jako kdysi bylo i pro mne, když jsem do Vandaru přišel…za poslední rok jsem se mnohokrát zmýlil, má zášť také zabila ty které jsem miloval i v Castigarovi jsem se zmýlil – děkuji Elfin, že mne vyvedla ze soumraku mého života opět na hřejivé slunce, otevřela mi oči.
    Město je ve stavu o jakém jsem slýchával než jsem do Vandaru přišel, svobodné, hrdé město, které je chráněno obrovskou mocí svého poháru, obchodní centrum, poutní místo a město, které se stalo domovem moudrosti, učení a tolerance. Mnoho jsem Vandaru obětoval, mnoho mi Vandar dal. Často o tom přemýšlím, není mnoho věcí, kterých bych litoval…
    Éra našich skutků a činů je u konce, nezbylo nás mnoho. Někteří z nás obětovali městu i své životy, i já cítím, že pozvednout žezlo Vandaru musí naši následovníci, ti kterým jsme kdysi říkali žáci. Rok jsem byl odloučen od svého města a i já se nyní cítím zmatený a více bych Vandaru uškodil než mu pomohl. Je čas na svěží pohled…
    Než se opět vydám na cestu musím však ještě zařídit několik věcí a rád bych také naposledy promluvil k občanům našeho krásného města a potom? Inu, ještě uvidím jak naložím se svým nesmrtelným životem, mnoho krajů jsem ještě nepoznal a mnohému se jistě mohu přiučit, i do rodného kraje bych rád zavítal…je tomu již notnou dobu, kdy jsem naposledy viděl vysoké a ostré štíty svých rodných hor a to jsem se k nim obracel zády…

    • Pár věcí, které bylo nutné zařídit:
      Poděkoval jsem všem přátelům a v tichosti se s nimi rozloučil než nastal den, kdy jsem odešel. Vysoce postaveným úředníkům a ctihodnám občanům Vandaru jsem vzkázal toto: “Kdyby se někdy ptal někdo na můj názor, nechť se zeptá Elfin, Ciriona a Drixe a bude vědět, jaký můj názor je. Těmto lidem bezmezně důvěřuji a jim vkládám do rukou svůj odkaz, nechť oni vedou Vandar k novým zítřkům, budou-li si to přát.”
      “Akademii nechť vede Cirion, pokud bude chtít – takové je mé doporučení, nebude-li si to přát ať je to tedy Loreth, nadaná kouzelnice a rozumná žena, která jediná má ještě nějaký vliv na chování pana Januse, který mnohým pomohl, ale jeho mysl je zatemněná jen sebou samým a pokud mu nikdo nepomůže najde svůj zmar ve své sobeckosti a přivodí zkázu i svým blízkým a Akademii.”
      “Svou ohořelou hůl, meč a kouzelnickou knihu věnuji Akademii, pokud o ně budou stát.”

  • Mihalin Mihalin

    Nevím, co jsem vlastně čekala. Asi eufórii, konečně bezstarostnost, pocit vítězství a ze strany obyvatel nějakou tu malou oslavu v ulicích. Místo toho obyvatelé vypadali, jako že neví, co si o tom všem vlastně myslet. A moje hlava byla přeplněna úvahami o současném postavení Vandaru a nebezpečenstvích, která městu hrozila i přes moc poháru. Oči se mi klížily únavu z událostí posledních hodin a ruce bolely z toho přívalu magie, která jimi proudila během nekonečného spravování kostí, zacelování ran a přidělávání končetin zpět ke svým majitelům.
    Před slastným odpočinkem mi zbývalo udělat ještě jednu věc. Zapálit svíci v obrazci, ponořit se do hlouby své nejmilovanější magie…

    Město už nebylo temné. Po ulicích chodili obyčejní lidé, elfové i trpaslíci. Sice zrovna nezářili štěstím, rozhodně však vypadali normálně, přiměřeně spokojeně a v první řadě naživu.

    S otřepáním jsem se vrátila. Změna magie mi prozatím příliš k srdci nepřirostla. Pár tónů v té harmonii znělo jinak. Připadala jsem si z toho trochu opilá. Krom toho mi chybělo uklidňující vědomí, že si mohu v případě nebezpečí přivolat pomoc v podobě například ghúla. Lákalo mě jet do jiné země a ověřit si, jestli zničení Stínu ovlivnilo celý svět. Po pěti letech zpátky doma to bylo poprvé, co jsem zatoužila po cizině. Jet za bratrem do Wyrzemy, navštívit staré přátele na Sarelských blatech nebo si připomenout majestátnost paláce Nejvyššího Vandarova představitele, jehož dost možná v příštích dnech navštíví i Castigar s Amatou.
    Tiše jsem si povzdechla. V hloubi duše jsem trošku zalitovala, že odjeli. Byli to dobří lidé, to jsem nikdy nepopírala, jen jejich postavení v okupaci Nekrasem bylo poněkud nešťastné. Snad se podaří vrátit církev na původní víru a skončí i to bláznovství, kdy si Nekras po vyhrané válce vytvořil vlastního Nejvyššího, jako by politická vůle někdy mohla být nadřazená znamení Vandara!
    Nesdíleli jsme i my povinnost říct pravdu v jiných zemích?
    I já, ač patřím k církvi jen jako věřící?
    Mám opustit Vandar? Opět?

    Stěnou prošla má spolubydlící. Jediná nemrtvá, která zůstávala ve Vandaru i nadále. Protože její neživot stál na jiném principu.
    „Připadá mi to, jako by skončila jedna éra,“ řekla jsem.
    „Myslíš, že do tohoto Vandaru stále patří vitální mágyně a rusalka? Když jsem byla malá, bylo všechno jinak. Čtvrtinu města tvořili Siví a většina z nich tu žila v klidu a míru jako obyčejní lidé. Víš vůbec, že jsem nezačínala vitální magií? Tehdy jsem nemrtvé nenáviděla. Dokud jsem se do jednoho nezamilovala, to mi krapet změnilo pohled na svět,“ odhalila jsem jí jednu část své duše, kterou kromě mě nikdo neznal.
    Časy se mění. Asi nastal čas, abych se opět změnila i já. Strávit život o samotě není osud, o němž bych snila. Ale Vandar už nikdy neopustím, rozhodla jsem se. Byl mou minulostí, přítomností i budoucností. Jediné místo, které mi kdy bylo domovem.

  • Janus

    Mistr démonolog Janus se vrátil ze sfér s ďábelským úsměvem na tváři. Přestože se věci nevyvíjely tak, jak si představoval, přeci jen vždy peklo nabídne plamínek naděje.

    Skřeti, kterým obstaral jejich diamant se stále drží v lesích a v případě nouze jsou vítanými spojenci a navíc oslabily řady obyvatel Vandaru. Žeby litoval Euriovy smrti? Ani náhodou, ten provokativní bastard jej jen provokoval a to, že u sebe přechovával diamant bylo nečekanou odměnou za jeho zabití. Když se daří, tak se daří.

    Démoni, kteří pobili značnou část města sice zmizeli, ale nevadí, jsou další motivací ke studiu prastarých svitků a prohledávání sfér za účelem získání ještě větší moci pro ovládnutí silnějších démonů.

    Janus zatáhl těšké závěsy ve své oratoři. To odporné světlo z venčí jej rozčiluje a rostoucí deformace na jeho obličeji pálí a bodají.

    Tyto drobné nepříjemnosti jsou jen malou cenou za nadcházející úspěchy, vždyť univerzita je stále jeho, ikdyž pan Berethir vpády přežil. Navíc má na své straně silného spojence, který mu dluží svou duši, a tím je dříve posedlý Elendil. A tou nejkrásnější a nejúžasnější věcí, která mu hraje do karet jest ona černá koule nad samotným chrámem. Snad sféry vypoví více o této anomálii, avšak pan Arcillis z ní cítí sílu, moc a naději a to jsou vždy důvody k důkladnému bádání.

    Po cestě do svých komnat prošel Janus kolem magického zrcadla. Tento kus skla zabarveného černou barvou, jenž se používá při magických rituálech, vyjevil trpký důvod Janusovy mocichtivosti. Pod černou kápí v otrhané havraní róbe se zde zjevil démon bažící po Janusově duši. Démonologovou hlavou prolétly obrazy nekonečných muk, jež ho čekají za to, že nechal svou duši podlehnout sférám. Janus s sebou mírně trhl a pak rozhněvaně přehodil přes zrcadlo kus černé látky.
    “Však já už najdu způsob, jak tě přemoct! Já budu ten, před kterým se budou ostatní klanět, to já budu nesmrtelný, to já ovládnu sféry!! Rozuměls!!” Zakřičel mistr Arcillis na přikryté zrcadlo zpoza nějž se ozýval jen dunivý smích. Snad dokončí svá studia dříve, než jej sféry pohlti.

  • Ragnar Ragnar

    Desátník Lundgren se probral s kocovinou. Namáhavě vstal z postele, a došoural se ke stolu uprostřed místnosti. Zvedl převrhnutý korbel a otočil kohoutem na soudku, který stál na okraji stolu. Nic se nestalo, medovina, kterou se on a jeho tři prátelé poslední dva dny na rozkaz pana Garika (a rozkaz je rozkaz) opíjeli byla v tahu. Nu což, nic nemůže trvat věčně.

    Lundgren si nalil alespoň sklenku vody ze džbánu na polici a stačil se akorát napít, když se ozvalo zabušení na dveře a dovnitř vpadl voják v uniformě Nekrasu.
    -“Desátník Lundgren?”
    -“Jo, to jsem já”.
    -“Za dvacet minut u velitele, plná slavnostní uniforma.”
    Voják zasalutoval a práskl dveřmi. Lundgren se podíval na svou uválenou tuniku a zmačkaný varkoč zapatlaný omastkem ze selete, kterým se nacpávali včera. Myšlenky v mozku se daly do pohybu a když vytvořily spojení velitel-slavnostní uniforma-průšvih Lundgren se dal do pohybu do kasáren. “Varik mi dluží z karet, Richard pár laskavostí, Parin za tu rvačku… to půjde”

    Za dvacet minut vstupoval Lundgren v nažehlené slavnostní uniformě desátníka Nekraské pravidelné armády do hlavního sálu na hradě Ironfist ve Vandaru. Nic nevadilo, že kromě spodků nebyl jediný kus uniformy jeho, jde přeci jenom o tyjátr. Úsměv mu zamrzl na rtech když viděl, že vedle velitele stojí z jedné strany sám von Wallenrod a ze strany druhé Elendil dy Arnor.

    Voják polkl a vykročil vpřed šaržím.
    “Desátník Lundgren dle rozkazu, pane!” Hlava mu trochu třeštila, ale nervozita ho držela na nohou.

    “Za nesmírnou odvahu, velikou iniciativu a splnění úkolu nad rámec rozkazu, uděluje se desátníku Lundgrenovi vyznamenání Nekraského kříže!” pronesl velitel posádky obřadně a ze stoličky po pravé ruce zvedl zlatý kříž na modré stuze.

    Lundgren nestačil ani nic říct, když předstoupil von Wallenrod. “Z moci mi svěřené Vandarem, za významné přispění k mírovému vyřešení situace s již plně rehabilitovanou velekněžkou Elfin. Povyšuji tebe, desátníku Lundgrene, do stavu šlechtického, poklekni.”

    Lundgrenovi se zatočila hlava a kolena pod ním samy podklesly. Jen stěží vnímal, co vlastně Wallenrod povídá, uslyšel pouze, “nyní vstaň, rytíři Lundgrene.”

    Lundgren povstal, mlčky přijal z rukou poblíž stojícího vojáka pás a ostruhy, uklonil se a hrdě odešel ze sálu. Zabočil ven, na nádvoří a za stáje, kde jeho žaludek konečně vzdal marný boj s množstvím vypité medoviny.

    Příštího dne se šel rytíř Lundgren za provedení rozkazu, kterým si vydobyl ostruhy i pocty, omluvit osobě, které se týkal nejvíce, velekněžce Vandara, Elfin. Potom co mu odpustila za to, že jí, svaté ženě, dal na krk meč a vláčel potom po lese skalami na rozkaz samotného Castigara, zapřísahl se před ní, že nyní, když je sám svým pánem, stane se ochráncem obyčejného lidu před zlem, bídou a utrpením. Před chrámem nasedl na koně a vyrazil tryskem z Vandaru. V zemi zuří válka, bude mnoho utrpení, mnoho práce pro rytíře…

  • Ty víš, pane, že můj život směřoval k tomuto okamžiku. Tvé slunce pro nás nikdy nezářilo tak jasně jako když ho měly uhasit stíny temných sil, stíny nenávisti a jeho bílé světlo mělo zrudnout prolitou krví. Dnešní den je dnem tvého slavného vítězství, dnem zjevení a počátkem nového věku. Největší činy našich životů však patří věku minulému, proto se ptám: “Kde je naše místo v čase, co má přijít?“ Ve své nekonečnémilosti sis mě vyvolil za svůj nástroj a kdybys mě o to požádal, v tuto chvíli ti odevzdám svůj život a zemřu jako člověk, jenž již byl obdarován příliš štědře na to, aby mohl ještě kdy od života něco čekat.
    Zdá se ale, že nic takového si nepřeješ. Můj největší úkol na tomto světě již byl splněn, připojím se však k těm, kdo na sebe vezmou zodpovědnost za zbudování nového Vandaru, pro nějž si základy položil ty sám. Při práci ovšem nepřestanu přemýšlet o všem, co jsi mi v posledních dnech vyjevil.

    Vy, přátelé, věřte, že když se mi v okamžiku mého zatčení zdála smrt blízká, jediné, co mě mohlo zarmoutit, byla myšlenka na odloučení od vás. Vandar nás k sobě připoutal a kdykoliv se jedno z těch pout přetrhne, bude to znamenat žal pro nás pro všechny. A žal potrvá, dokud ho Vandarova milost neobrátí v nesmírné štěstí, až se všichni sejdeme v jeho síních. Ať vám stále žehná a provází vás!
    Několik dní jsme zadržovali dech, nyní se zhluboka nadechnu čistého vzduchu a s prvním výdechem vyjdou slzy. Slzy pro oběti Ikarova řádění, slzy pro čtyřicet vojáků pobitých Heinrichem von Wallenrodem, i slzy pro mrtvého Ulricha. Za všechny obětujeme společnou mši, jak pravila Haleth. Ale za von Wallenroda obětuji celý zbytek života a slzy mě budou provázet až do poslední hodiny. Nepřestanu u Vandara vyprošovat spásu pro bratra, jehož mě sám naučil ctít a můj osud se tak propojí s řádem Stínových Andělů. Naše cesty se setkaly z vůle Vandarovy, nechť se vzájemně dovedeme upevňovat ve víře jeden druhému odhalovat vůli našeho boha.

    V slzách se záře tvého slunce zaleskne jako nikdy předtím, Vandare, a ušlechtilá lítost ještě více otevře pramen radosti, jež jsi mi vložil do srdce. Vím, že mě nenecháš plakat o samotě, vím, že mě stále vedeš, chráníš a dáváš mi sílu, jíž se nevyrovná žádná moc z tohoto světa. Velebím tě a oslavuji a jako tvá služebnice čekám, až mě zavoláš k sobě. Už to nepotrvá dlouho!

  • Cirion Cirion

    Ačkoli to byly pro celé město dny plné radosti, Cirion truchlil. Pomohl s osvobozením města, ale zároveň téměř ztratil svůj domov, jímž pro něj Akademie dozajista byla. Během celého roku co se schovával s Berethirem v lesích jeho univerzita upadala – knihovna stále nebyla obnovena, výuka nových studentů neprobíhala a nový ¨mistr¨, Castigarem dosazený démonolog Janus, se staral akorát o své blaho. Truchlil také nad ztrátou svých kolegů, kteří v uplynulém roce zemřeli – Tinglinn, Alacran, Eurius a mnoho dalších. Hlavně Euriova smrt v něm zanechala podezření že nový mistr hraje prapodivnou hru s lidmi Vandaru. Sféry totiž vypověděly že to byl Janusův démon kdo bez soudu zavraždil Euria a nedlouho poté se diamant, jež byl v držení zavražděného, ocitl v rukou skřetího šamana. Byl to onen démonolog kdo jej skřetům přinesl? Pochyboval že by starý přítel byl schopen zradit lidskou rasu a přeběhnout ke skřetům. Cirion se rozhodl že v tomto případu brzy podnikne vyšetřování, nicméně do té doby se bude mít před démonologem a jeho splozencem na pozoru.
    A co dál? Pokud skutečně Berethir odejde z Vandaru, není již nic co by ho v Akademii drželo. Buď se uchýlí do ústraní, nebo odejde pryč. O talentovaného mága bude na jiných univerzitách jistě zájem.

  • Kargar Kargar

    Poté co jsem já KarGarius Imper a několik dalších vynes pohár z jezera poté co jsem vyděl jak spolek divadla a pohody padl mečem skřetů poté co Pergin navždy snad zničil Ikara. Jsem si řekl dost. Chtěl jsem odejít ale vázali li mne zde přátele kteří říkali neodcházej ale poté co jsem našel mrtvolu pana Euria v jeho domě věděl jsem kdo ho zabil a to už pro mně bylo opravdu příliš. Zabalil jsem si své věci rozloučil jsem se a šel. Některý lidé mně šli doprovodit. Přišel jsem ke vchodu do stok kousek od města. Někteří se ptali kdo jsem že lezu do kanálu. Odpověděl jsem Já lezu domů. Ptali se ale kdo teda si že bydlíš v podzemí. Já jsem nic neřekl jen jsem jednomu z nich do ruky vtiskl knihu. Byla to kniha legend Vyprávěla o nějakých malých lidech co žijí v podzemí říkali jim Gnomové. Jenom jsem se na toho člověka usmál a slezl jsem pomalu do stok. Nikdo už mne neviděl.

  • Loktar Loktar

    Hned poté, co se připravilo dělo za městskou branou se skřeti dali do pohybu. Odvrátili se od města a zamířili ke blízkým vesnicím. Zazněl povel k útoku. Pomalu se z města line garda a s ní dobrovolníci. Z městské posádky mnoho mužů nezbylo. Pan Elendil nevypadal moc potěšeně, když stál vedle mne a snažil se dav nějak rozhýbat. Co bude s Nekraským Spolkem Divadla A Pohody? Když nepůjdu, nebude po okolí komu hrát, nedávno jsem byl zvolen radním, mám tedy odpovědnost a pak mnohem prostší důvod. Jsou to skřeti. Hned po projití branou vytahuji ze závěsu Vraní Zobák. Třímat v rukou tak krásné kladivo je radost. Modlím se za spásu duše své i ostatních. Skřetů je mnoho a tento boj nebude beze ztrát. Dav se motá a táhne se jak smrad. Houknu do davu ať se pohnou a začnou se formovat, až na pár výjimek to nemá odezvu. Stavím se na levý kraj řady vedle kopiníků, cítím strach a nejen svůj, ale i ostatních. Není čemu se divit. Nebál by se jen blázen. Mám pocit, jako by sem si najednou vzpomínal na jiný boj, ale tento jsem nezažil. Stojím opřený o křídlo brány a vedle mne jsou další trpaslíci. Jeden vedle druhého. Náhle se rozhlížím a ostatní mizí. Pocit, že jsem zůstal sám v osamění je tak skličující. Po čele mi stéká pot a opět cítím skřetí pach. Dráždí mě a pomalu se mi začíná rudě stmívat před očima. Předtím, než na mě úplně padne rudá mlha vidím ještě Rollanda, jak nese štít a hrdě před ostatními jde skřetům vstříc. Nesmím zaostat a zůstat pozadu, byla by to ostuda. Přidám do kroku a v tu chvíli se rozeběhnou i skřeti. Dále se jen nechám unášet opojnou vlnou tepla, která mě celého polévá a něžně znějícího cinkotu zbraní. Ucítil jsem pár cinknutí na zbroji, ale bolest žádná. Lehčí zbraně se od plátové zbroje odrážely, jakoby to bylo jen smetí. Pak přišlo probuzení v podobě tvrdé rány do břicha. Sakra to už byl těžší kalibr. Mlha zřídla a začal jsem vnímat vlastní kmitající ruce a padající skřety. Uvědomuji si, že jsem sám a začínají mě obklopovat. Couvám a snažím se držet si ty bestie od těla kladivem, když v tom zakopnu o mrtvolu nějakého ubožáka a padám zády na zem. Dostali mě. Několik úderů do nohou a tupá rána do boku. Několikrát mě přetáhnou meči na kyrys, ale to se odrazí. Nemohu vstát a cítím, jak na mě padá mdloba. Začínám se v duchu modlit. Najednou se mi rozjasňuje vidění a z dálky slyším mluvit ženský hlas. Jakoby jsem se probouzel. „Jak ti je?“ ptá se mne. V tu chvíli přibíhá skřet a ona utíká. Nemohu uvěřit, že se mi vrátilo vědomí a dokonce i něco sil. Najednou je vedle mne pan Elendil, skřeti ho obkličují a vrhají se na něj, jak vlci na svou kořist. Nemohu ho nechat samotného. Postavím se na nohy a pozvedám Vraní Zobák, žádný skřet mi nevěnoval pozornost. Nastala má chvíle. Vrhnu se mezi ně a rozdávám rány, až po chvilce si udivení skřeti uvědomí, že mají někoho v zádech. Na chvilku si udělám prostor a pak znovu zaútočím. To byla poslední chyba co jsem v životě udělal. Nechal jsem si přijít skřety příliš blízko. Jeden z nich na mne skočil, drží mne za jednu ruku a další do mne bijí, jak sedláci obilí. Snažím se vzepřít, ale je pozdě. Necítím nohy, hledím na nebe a to se rozostřuje. Další vzpomínka se mi honí hlavou. Ležím mezi mrtvolami nekraských vojáků a ti co ještě žijí volají o pomoc. Pak mi na obličeji přistálo kladivo. Zamrazí mne a cítím, jak umírám s vědomím, že to co jsem viděl a zažil se dozví další trpaslík. Nepopsatelný pocit klidu mě pohltí spolu s chladem a tmou.

  • Pařez Pařez

    Už potřetí se nekraský šlechtic, představený světské moci ve Vandaru a muž jenž nikomu nedaroval nic zadarmo probudil v Desítce. “Na tomhle proklatém místě není ani světlo, jak mám vědět kolik je hodin” Napadlo ho načež vstal z dřevěných pryčen a opět si odplivl do rohu zatuchlé místnosti. Ani ho nenapadlo, že po splnění rozkazů od samotného krále bude zavřený v prostorách, v nichž tak často dobrovolně pobýval. Jenže tu ještě nebyl tak dlouho sám. Toto místo ho pobuřovalo, hněvalo a přivádělo k šílenství i zoufalství zároveň. Nenáviděl Vandar za to, co udělal s jeho pohodlným životem. Za to, že mu vzal tolik z jeho důstojnosti. Ale to se změní, velmi brzy. Garik de Lalye neodpouští. Avšak toho, co vyslechl v rozhovoru mezi Stínovými Anděly a Castigarem, se obával. Celé město se mu za posledních pár dní zhroutilo pod rukama. Nejdřív se mu rozpadla celá síť informátorů, kterou rok pracně budoval, pak přišlo neúspěšné zatčení Heinricha von Wallenroda a jakoby toho nebylo málo, skončil v téhle smrduté kobce. “Někdo si to v Nekrasu pěkně odsere, jen co se tam vrátím.” pomyslel si. Tohle město se stalo až příliš nebezpečné s Wallenrodem a sjíždejícími se Stínovými Andely. Musí zpátky domů, odtamtud se problémy vyřeší lépe. Zaklepal na dveře a okénko otevřel voják s nášivkou #421 na rameni. “Zavolej mi důstojníka, musím s ním mluvit. Chci poslat dopis.” Řekl Garik s takovou noblesou, že se strážný ani nezmohl na slovo odporu a jen odběhl s řinčením zbroje pro velitele. Čekal snad deset minut. Heh . Až bude zase doma, nikdo si nedovolí nechat ho čekat tak dlouho a když ano, posedí si v místnosti podobné téhle. Omámit důstojníka a přesvědčit ho, že by Garik měl být souzen v Nekrasu, co víc, neměl by být , jakožto šlechtic, vůbec vězněn, nedalo postaršímu muži mnoho práce. Dělal to už tolikrát, že to pro něj byla druhá přirozenost. Když vyšel na nádvoří Ironfistu s volnýma rukama do nočního chladu, čekalo na něj pod hradem již pět jezdců a jeden volný kůň. Jeho. Naposledy se nadechl tohoto přímořského povětří a zakroutil hlavou. Znovu si uvědomil, jak moc měl rád Nekras. Jak hodně se chtěl vrátit. Nasedl na koně a pod rouškou tmy opustil město s pěti nejlepšími jezdci zbylé posádky. Hlídka na bráně nikdy nebyla moc pozorná a tak si jich nikdo nevšiml. Když ujeli pár mil, ještě jednou se ohlédl, zastavil a zamyslel se. “Elendil si poradí” setřásl ze sebe podivný pocit, pobídl koně do klusu a dal Vandaru pro vždy sbohem…

  • Drake Drake

    Nastal čas setmění, neboť osudy všech se protli v jednom bodě narušení rovnováhy.

    Clávius, posel rovnováhy padl rukou stínového anděla Heinricha von Wallenrod. Jeho oběť přispěla k uzavření démona Ikara do věčných hlubin, kde zatracenci přikováni ke stěnám vřískají v nekonečných útrapách. Rovnováha byla splacena, tak jak pravilo Claviovo proroctví. Vykoupením ze svých hříchů se přeměnil na vyšší formu duševní energie, protože jeho fyzická schránka již neexistovala. Nyní toto skryté poselství rovnováhy levituje a cirkuluje schované kdesi ve sféře na věky.
    Ačkoli i přes veškeré úsilí je dost možné, že za desítky, možná stovky let se objeví někdo, kdo dokáže utvořit, tak fatální narušení, aby musel být obnoven avatar rovnováhy. Jisté je, že nyní již přežívá jen Claviova podstata.

  • Ragnar Ragnar

    Po dlaždicích chrámu se rozlévá tmavá skvrna – krev. Matně slyším střídavě rozčilený ženský hlas a naopak klidný a vyrovnaný hlas von Wallenroda, snad nikdy jsem ho neslyšel rozčileného, chrámová klenba se zdá nekonečně daleko, zalita mlžným oparem, kde se bere v chrámu mlha? Na klenbě Vandarovi vyvolení kráčejí vstříc temným stvůrám, dávno mrtví svatí pomáhají chudým. Vypadají tak živě, tak daleko a přeci tuším, že mi jsou nyní blíž, nežli zastřené hlasy, mlha houstne, hlasy slábnou a v mé tváři se formuje klidný výraz, poslední který na tomto světě bude moje tvář mít.
    Přichází poslední soud, čas kdy budu muset obhájit své konání před samotným Vandarem, jak jsem pravil velekněžce Elfin, my, Stínoví andělé, kráčíme celý život po úzké stezce nad propastí, není nám dovoleno šlápnout ani o krůček vedle, udržel jsem se celý život na stezce? Byl každý zabitý mou rukou opravdu nebezpečný heretik? Zabíjel jsem démony, nemrtvé, ale i obyčejné lidi, vidím jejich obličeje, klidné tváře těch, kteří přijali svůj konec, vzdor a vztek těch, kteří se svým pomýleným bohům věřili do poslední chvíle a strach těch, kteří ve mě viděli pouze přicházející smrt. Kynou mi, “připoj se k nám, podstup svůj poslední soud a my sami ti budeme za svědky.” Je jich celý zástup, nezbývá, než vykročit jim vstříc. Udělám ten krok.
    Ulrich, stínový anděl, narozen jako Filip, syn knížete Tarika z Rudoskalí, vydechl naposledy.

  • Haleth Haleth

    Co ale mohla dělat? Zachránit duši člověka, pomoci mu z utrpení a pomoci městu…a přitom zabít ve chrámu Vandara?
    Konala jsi správně, vždyť jen způsob jakým Valpurgius odešel…šel k Sithaartovi. Nyní zbývá jen modlit se za odpuštění…A uskutečnit bohoslužbu za Valpurgia, Pergina a všechny padlé v boji za svou víru. Mši, která bude první bohoslužbou ve jménu Vandara i Sithaarta. První společnou…
    Čas změn skončil a je to jak probudit se ze snu. Jedno je jisté, to zaco jsme celý rok bojovali, to pro co žiješ, v co věříš, nesmí zarůst plevelem. Vandar a Sithaart je jeden Bůh. Koncil, to musí projednat a potvrdit. Důkazy přišly od samotného Boha, co víc si přát?
    Lidé, kteří jsou chudí, nemocní, bez střechy nad hlavou, kteří se chtějí naučit alespoň základním dovednostem a aby se jim dostalo základního vzdělání. Hladoví a žízniví, ti ve Vandaru vždycky byli a jsou. Stejně tak tu také byla, je a bude Vandarova štědrost. Jen malý krůček k tomu, aby z Vandaru zmizela chudoba, hlad a nevzdělanost, ale velký skok k tomu, aby byl Vandar aspoň trošinku hezčí.
    Politiku a vládu ve Vandaru přenechá Elfin a Inari. Jistě jsou k tomu povolanější a ona již našla své místo. V ulicích Vandaru se vždy najde dost těch, kteří potřebují pomoc a v chrámu dost těch, kteří chtějí slyšet Boží učení. A na hřbitově je modlitba za duše mrtvých stejně potřebná, jako ve Vandarově chrámu.
    Zdokonalovat se v učení bílé magie a studovat to, co hlásají boží poslové.
    Čas je nyní tak klidný…sice to není žádný odpočinek, práce je pořád dost…však žádní nemrtví, žádní nepřátelé, okupanti či stínové bytosti. Svou dobrodružnou a také bláznivou část života máš zasebou, Haleth.
    I kdybych mohla hory přenášet, avšak neměla víru a lásku, nejsem nic.

  • Ragmon Ragmon

    A Haldien přesvědčuje Elendila, ať své zkušené muže posílá proti skřetům a žádá otce o 500 nejlepších vojáků Narrinu. Snad obnovená posádka navrátí Vandaru klid a zbaví ho strachu ze skřetí armády. Stíny kolem Stínových Andělů se rozplývají před očima. Jsou to hrdinové a Vandarovi válečníci. Mistr Pergin už není heretic, ale hrdina Vandaru. Ikaros a jeho heretici zmizeli. Bude snad už konečně klid? Ironfist stojí majestátně nad městem a z chrámu se ozývá chorál. Snad ten mír ve Vandaru potrvá. Snad Vandar neopustí své město.

  • Hnijící mrtvola Venefecia de Massy, nadějného mladého vraha, ležící na cestě k sirným jezírkům již silně zapáchá… Co by si asi pomyslel při pohledu na město? Byl jeho život naprosto ztracený a zbytečný? Žil jen proto aby při střetu s mocným Mistrem Perginem potupně zemřel?
    Příjme ho nyní Vandar k sobě a nezatratí ho jak mu bylo slíbeno?
    Co by se stalo kdyby uspěl? Obětoval by se pro Vandar někdo jiný na místo mistra Pergina? Nezatratil by ho Vandar úplně za vraždění jeho věřících, i když jej nazývají jiným jménem?
    Jedno je jisté, nikdo po něm truchlit nebude… Jeho mistr si odfrkne a pouze prokleje ztracené roky práce!

    Žán, bratr zesnulého sluhy a poskoka Alberta, odjel s Castigarem na ‘dovolenou’… Odjel s vědomím že těch pár malých skutků, jež vykonal se v globálním měřítku projevilo ve velkém! Kdo ví co by se stalo, nebýt jeho drobné špionáže a rychlých nohou…
    Nyní spokojeně míchá další nápoj pro Lady Amatu a těší se na úmorné smýčení velké lodní paluby, kterou slíbil Castigar jako laskavost pro kapitána… (To jen tak pro odlehčení 😀 )

  • Pavetta Pavetta

    A najednou bylo ticho. Konečně ticho, které nebylo tíživé, ticho, které se neplížilo stíny a neprobouzelo v srdci strach ani pochyby. Musel to cítit každý tvor lesa i hvozdu. Musel.

    Vandra lehkým krokem zamířila skrze les do hvozdu. Do srdce hvozdu. Chtěla se rozloučit s časem Změn po svém. Chtěla svolat všechny druidy i jiné bytosti, které by chtěly naslouchat. Měla mnoho zpráv. Hvozd konečně opustili rebelové, mohla jen doufat, že si odnesli něco z jeho čistoty, moudrosti a hloubky. Les zas skřeti, o které se postaral Vandar. Že by první krok k provázání města s lesem? Byla zažehnána hrozba příchodu nového Stína a i Ikarité byli smeteni do propasti dějin ve chvíli, kdy byl znovu objeven pohár, žezlo i plášť. To všechno bylo potřeba vyprávět bytostem lesa, vlít do nich naději a vlít do nich důvěru v činy Vandarovců. Naznačit jim, že i jich se to týká. Že lidé hvozdu musí držet krok s lidmi Vandaru a že s nimi umí držet krok skrze ni. Vandru.

    Nemohla zapomenout na oběť své učednice, která zemřela v boji se skřety. Nemohla zapomenout ani na modlitby k Vandarovi ve hvozdu, to vše ji činilo silnější. Odhodlanější dokončit to, co bylo započato minulý rok.

    Sedla si tedy k prastarému stromu, opřela se o něj zády, vzpomněla na předchozího druida, Gamalla, na roky strávené ve vlčí podobě, na Vandar a pro sebe si slíbila, že možnost začít znovu a lépe ona rozhodně nepromarní. A tak čekala, dokud nepřišli ti, které volala.

  • inzion inzion

    Jakožto jediný přeživší obchodník jsme donucen převzít obchody svých kolegů a naše společné lodě, aby zůstal Vandrar zásoben vším co potřebuje.Slibuji, že využiji veškerých svých schopností a konexí v Turmidoru i jinde, abych pro Vás získal ty nejvýhodnější ceny. Nově založené obchodní gildě pod mým vedením bude vždy záležet pouze na blahu celého města.

  • Kedar Kedar

    “Bylo prolito mnoho krve. Mnoho krve nevinných lidí zatažených do mocenských her. Mnoho krve také ještě prolito bude. Cítím však, že je to nutné. Jednoho dne se probudím a budu vědět, že už není Řád Slunce, že už není podlý nekraský král a že už lidé nemusí trpět. Od toho dne už nebudeme bojovníky lovícími nevěřící, démony a další zlé bytosti. Budeme jen ochránci tohoto svatého místa, Vandaru. Ten den budu vědět, že jsme neprolévali krev zbytečně. Budu vědět, že všechno to, co se stalo mělo skutečně šlechetný cíl. A že možná nebudeme zatraceni za zlo, které jsme nepřímo způsobili. Tak přísahám zde v místě nejsvětějším. V chrámu, pod kterým odpočívá první velekněz Vandara. Stínoví Andělé se zavazují chránit toto svaté město, budou bojovat za jeho svobodu zde i mimo něj. Tvrdou pěstí udeří na každého, kdo se postaví jejich vůli, ať je to třeba sám Nekras. Ale s dobrotou a porozumněním se budou starat o blahobyt každého věřícího, který navštíví toto krásné město. Tak přísahám já, Heinrich von Wallenrod, velmistr řádu Stínových Andělů. Tak přísahají i mí bratři. Nechť Vandar vede naše kroky!”

  • Illidar Illidar

    Musím. Je to jasné. Poslední záchvěv vůle. Poté jeho dotek v mé mysli. Prchám do tmy, pod zem. Chladné stěny z černého kamene jsou mi oporou. Padám, na rtech mnoho otázek. Pověz mi, jaké to je. Pověz mi, proč skončí svět tímto způsobem. Pověz, za co mám ve tvém jménu bojovat. Odpovídáš a pravda je strašlivá. Ani klíče od pokladnice, dřívě hřející představou bohatsví a moci města, kterému jsem kdysi vládl, neposkytují mé duši útěchu. Vím, nyní již vím. Vše se stává jasné, přímo přede mnou svádí světlo a stín svůj boj. A já jsem sluha stínu, však největší zbraň světla zároveň.

    Ne, dál ne. To nejde. Zradil bych všechno, co jsme zde budovali a za co nyní ze všech sil bojujeme. Seberu zbytky sil a opouštím naši svatyni, kam se již nikdy nevrátím. Klopýtajíc do kopce, mířím k budově, na jejímž vrcholku je znak slunce. Stejně jako ty, můj pane, ani tvá jiná část se ode mne neodvrátí. Věřím tomu. Posledních pár kroků – a pak slyším jeho řev. Opět mi vytrhává kusy duše, připravuje mne o svobodu. Vandare! Proklouzávám skrze pootevřené dveře a cítím, že mé odhodlání je správné. Se strachem v očích na mne hledí mladá kněžka, jenž ví, co mám v plánu. Padám. Již nemám nic, nedokážu to, on je moc blízko. Ale ona! Ona ano! Zde na svaté půdě před zraky Vandara! Meč, který byl posvěcen kněžími obou bohů se stává olbřímím břemenem. Házím jí ho. Rychle! Nad čím přemýšlíš! Vždyť brána se již otřásá pod silou jeho vzteku! Věčnost trval ten okamžik, kdy strach byl překonán vírou. Pak ten zvláštní pocit. Studená čepel, nořící se do mého těla.

    Nárůst síly. Již stojí nade mnou a svou strašlivou mocí mne táhne zpět. Však ne, to se nestane! Vandar plní svůj slib a chrám se brání. Přibíhají další a vzývají jeho sílu. Možná nevědomky, ale bojujíc za mé přání. Stmívá se. Podlaha studí. Spokojen vás opouštím, protože vím, že po letech přetvářky zoufalství odkrylo pravdu. Buď s bohy, mé město…

  • Sid Sid

    Pojďte bratři, musíme jít. Zde již pro nás není bezpečno. Těžko jim budeme vysvětlovat, že to bylo pro jejich dobro. Těžko pochopí, že to bylo nezbytné, že to byl trest za jejich aroganci a krutost vůči naším mrtvím bratřím. Není tu pro nás místo, rozhodně ne dnes. Máme toho před sebou mnoho. Budeme muset ještě velmi přemýšlet, budeme toho muset ještě mnoho vykonat, ale na konci této cesty se sem vrátíme a budeme doufat, že naši potomci nebudou opakovat chyby nás, svých předků. Následujte mě mí bratři, mí Ikarité.

    Někteří se určitě skryli ve městě, někteří svého boha zatratili a ti , kteří se rozhodli pro cestu se pod rouškou tmy začali trousit do soutěsky. Otázkou pro mnohé vandařany zůstává, jestli se ještě někdy Ikarité vrátí. Možná ano, možná upadnou v zapomnění. Kdo ví. Nyní se s vámi musím rozloučit, protože i mě čeká dlouhá cesta a rád bych na ní vyrazil co nejdříve.

    Tma před branami města pohltila posledního utečence a v okolí se rozprostřelo ticho a mír, jaké tu už dlouho nebylo. Ale na jak dlouho?

  • Adso Adso

    Roztavený vosk vychládal ve svěžím mořském větru a nabíral obrysy inkviziční pečeti. Dopis konciliu bude jeho poslední čin v úřadě, to věděl Castigar naprosto jistě a utvrzoval se v tom pokaždé, když jeho pohled zabloudil k Amatě. Za poslední rok spolu trávili víc času než dříve a jemu to opět připomnělo časy, kdy se potkali a měli jen jeden druhého a život byl o tolik hezčí.
    Věděl, že ho jeho práce měnila, věděl, že platí svou duší a nyní mohl konečně odejít. Nikdy ho ani nenapadlo, že poruší svou přísahu Vandarovi, ale nyní nalezl novou cestu, jak mu sloužit. Co viděl a slyšel v uplynulých dnech ho přesvědčilo, že jsou zde možnosti nazírání na Vandarovo učení, které byly dosud opomíjeny a zatracovány. Je nutné svolat koncil a vše řádně přehodnotit. Bude to práce na roky, spousta dopisů, přesvědčování, setkání a jednání. Spousta řádů i jednotlivců bude proti a nebude nic jednoduchého jejich odpor překonat. Čeká ho v Nekrasu spousta práce, na kterou ovšem nebude sám a kterou bude dělat rád.

    Prozatím ovšem, dokud Heinrich von Wallenrod a jeho Stínoví Andělé nezúčtují s Řádem Slunce, měl by zůstat mimo dění, někde se s Amatou schovat, dokud pro něj nebude Nekras zase bezpečný. Všechno zlé je k něčemu dobré – mají teď před sebou několik týdnů jen sami pro sebe… konečně, po tak dlouhé době.

    Břehy Turmidoru se začínaly objevovat na horizontu. Castigar se usmál, uschoval svitky v brašně a připojil se u zábradlí ke své ženě…

    • Deranius Deranius

      Nevím, proč, možná proto, že znám historie Amaty i Castigara mě to vehnalo slzy do očí. Dojemné osudy, nádherná hra, silné zážitky. Názor, že LARP je šotkovina pro děti se může zas jít na dlouho vycpat. Tohle je umění a vy jste herci.

    • Illidar Illidar

      Za vaši osvícenost a víru v oba principy nechť jste navěky pod ochranou obou bohů. Úkol, ležící před vámi je nelehký, ale jeho důležitost převyšuje i takové věci, jako byla nedávná válka mezi Nekrasem a Turmidorem. Jestli však vytáhneš do boje za obé se stejnou energií, kterou jsi věnoval dosud našemu městu, věz, že po celém světě najdeš přívržence, jenž celou dobu čekají na někoho, jako jsi ty.

      A pokud jde o mne – jde-li se dívat z míst, kde se nyní nacházím, zpět do roviny bytí, jíž vládne Vandar, pak s mírným úsměvem na tváři a blaženým pocitem v srdci spokojeně hledím na vás. A jsem šťastný, neb jsem se ve vás nemýlil a mé rozhodnutí bylo správné…

    • Haleth Haleth

      Vandar a Sithaart nechť ti žehnají a provázítě na tvých cestách. Modlitby byly vyslyšeny. Bůh s tebou. A ty, sbohem!

      • Adso Adso

        Naprosto souhlasím s Deraniem, tyhle dva příspěvky zase dojaly mě (a nejen ty, číst celý tenhle epilog je úžasný zážitek!) … děkuju Illidare, děkuju Haleth!

  • Deranius Deranius

    Jen pro jistotu: Pod tento epilog pište osudy a názory svých postav, ať můžeme vybrousit výslednou podobu Vandaru, která hodně závisí na vašich činnech.

  • Legas Legas

    Je hotovo. Pěkná to práce.

Mus bt zalogovn pro zanechn komente.

Coded by (MW) and designed by Đark
© 2009 Academia Draconica - All Rights Reserved!