„Bylo mi teprve pět let a vzpomínky na tu událost bych raději z mé mysli vytěsnil. Máma mě vytáhla ke studni, kde se sešla snad celá vesnice. Nevěděl jsem, co se děje, ale vypadalo to, že všichni na něco čekají. Pak se rozrazily dveře domu rodiny Hollfrovy a ze dveří prudce vyšel sám starý Hollfr. Za ruku táhl svou patnáctiletou dcerku, která byla stlučená jak pes. Teď by o ní nikdo neřekl, že je to nejkrásnější děvče z vesnice. Brečela, ale nevzpouzela se, vypadala odevzdaně. Ten hrubián jí táhl po zemi, jak pytel brambor, jako by to vůbec nebyla jeho vlastní krev. Pohodil jí před dav a ještě jí nakopl svým krpcem do žeber. Zajíkala a začala prosit, že za nic nemůže, že to nechtěla udělat. Byla to moje máma, která po ní jako první hodila kámen s křikem: „Zabilas ho! Všechny si nás zatratila“. Bráška si o to ale říkal a to jsem věděl i já. Furt za Marianou dolézal a ze srandy jí zvedal sukénku. Včera je oba našli. Ve křoví, kam jí nejspíše zatáhl. Ležela tam, ruce zčernalé jak popel. Hůř vypadal on, zbyla po něm jen hromádka zčernalých kostí a prach. Ještě teď měla ruce zafáčované do kusů hadrů. První kámen minul, ale hned za ním se spustila smršť, jako by lidé čekali a nechtělo se jim být těmi prvními. Tvář se brzy změnila v krvavou kaši a tělo samotné pak mládenci večer roztloukli palicemi. Nad večerem pak to, co zbylo, hodili do lesa… A druhý den? Druhý den se o tom prostě nemluvilo, tak fungoval koloběh života.“
Moc! Slovo které nabylo nového významu ve zdejším kraji. Je to něco, co je pro nás cizí a neznámé. Nikdo pořádně neví, kdy se první lidé, kteří ovládali moc objevili, ale nebylo to v prvních dnech po přistání. Až na jedinou výjimku! Jan Bekker! Muž, který dokázal uchopit Moc, už na palubě lodě mířící k břehům. Jen díky němu dokázaly lodě doplout úspěšně. Zbytek přišel nejspíše až v druhé generaci. Možná to přišlo s první válkou o území a zrodilo se to z krve, která se mísila na pusté zemi. Ať už se Moc objevila jakkoliv, rozhodně můžeme říci, že tu je. Skrytá uvnitř některých lidí.
Moc není něco, co by každý chtěl. Kdokoliv projeví jen známku toho, že má s těmito silami, co společného je automaticky označkován ve společnosti, někdy v té dobré rovině, ale dost často v té špatné. Čím víc je pak člověk mimo centra civilizace, tím je jeho osud horší. Protože čím je mysl omezenější, tím víc činí kratší proces s tím, čeho se bojí.
„Přátelé, kolegové a jiní podpůrci mých myšlenek, sešli jsme se, abychom se jasně vyjádřili k Otázce Moci! Proč bychom se měli lidí, kteří ovládají tuto tajuplnou sílu obávat? Není to přeci jen jasné! Viděli jste někdy, co tito lidé způsobují? Oheň, Bolest a Smrt, to je jediné, co za sebou nechávají! Jsou nekontrolovatelní! A hlavně, víme od koho vítr vane. Je to elfí špinavé umění, které se dostalo mezi naší rasu! Je třeba špatné klasy posekat kosou, aby úroda byla dobrá! Pojďte!“
Ve městech se o uživatelích Moci ví více a je tak obecně známo, že mezi nimi jsou nějaké rozdíly. Mluví se o těch, kteří v sobě mají sílu, která se dá přirovnat k víru, který pomalu nabírá na síle. Ve chvílích vypětí daného jedince se pak dějí divy. Takoví za sebou nechávají spálené domy a jinou zkázu. Pak jsou tu tací, kteří v sobě našli nadání pro Moc a dokáží s ní manipulovat vědomě.
Znalí jsou potom ve světě chápaní dvojím způsobem, někdo je zavrhuje už jen proto, že mají spojení s Mocí a pak je tu ten druhý pohled. Někteří se na ně dívají jako na mocné a vážné osoby, které jsou často rádci šlechticů a jiných vlivných lidí. Jsou tací, kteří své služby prodávají za peníze, ať už v obchodě s magickými předměty, nebo přímo kouzly. Existují i méně význační mágové a čarodějky – báby kořenářky, léčitelky, vesnické čarodějky. Jejich věhlas často nesahá ani za chalupy jejich vesnice, ale o to více jsou vážené místními. Je ale i mnoho vesnic, kde strach z nepoznaného a nebo i pokažená kouzla skončila vyhnáním čarodějky nebo i její vraždou.
Existují potom i takoví, kteří hlásají, že všichni nadaní mocí jsou nebezpeční pro lidstvo a že magie je elfí nástroj, který přinese všem lidem zkázu. Někteří takoví neváhají prosazovat tento svůj názor se zbraní v ruce a mnohý bylinkář nebo mág na cestách jim padli za oběť.