Saga Svita

Organizátoři: Đark, Lída, Ragnar, Verča

Tak hluboký tón ticha.
Jak černá růže,
tma.
V očích se Ti schová
a v odrazu jej uvidíš.
Koho?
Nevíš?

Pomalu kráčíš
cestou temnou.
Ticho,
narušeno Tvými kroky
a krokem cizím za Tebou.
Koho?
stále netušíš?

Oči ztuhly,
nepohnou se.
Srdce
strachem oněmí.
V temné chodbě,
smrt
prochází tkáněmi.

Smrt. Konec. Věčná tma. Ta slova vytanula aspoň jednou na mysli každému myslícímu tvorovi.

Smrt tvoří součást našeho života. Každý k ní nevyhnutelně směřuje a každý se jí podvědomě děsí. Každý si uvědomuje, že jednou bude svůj život hodnotit tváří v tvář smrti. Naštěstí, nikdo v tom nemusí být sám. Nesmí. Každý, i Ty, má svého Sabru, převozníka ze Saga Svity.

Kdy vznikla a kdo Saga Svitu založil, nikdo už neví. Společnosti jako tato jsou vždy trochu zahalené v černé mlze. Ostatně, kdo by se chtěl otírat o smrt, dokud je ještě živý, že? Vždyť i to, že někdo zemře v Tvém okolí, neřkuli dokonce Tvou rukou, Tě pošpiní; zanechá na duši těžké černé lepivé nánosy.

Převozníka, průvodce smrtí, Ti rodiče určili ještě před Tvým narozením. I nenarozený může bohužel zemřít. Sabra tak od začátku provází Tvůj život a stará se o Tvé vědomí. Je Tvým zpovědníkem, se kterým hovoříš o svých setkáních se smrtí. Přítelem, který Tě očistí od dotyků smrti, a který se nakonec postará o Tvůj pohřeb, aby Tvé vědomí po smrti nalezlo cestu na věčnost. Cesta do věčné tmy totiž může být dlouhá a strnitá. A nikdo na ní nechce zabloudit.

Neodcházej bez Sabry. Smrt by nemusela být konec.