Říkali, že Scorron je nedobytný. Dědičné území Bretonie. Věděl jsem, že je to nesmysl, vždyť jsme ho kdysi dobyli i my, že? A teď, co s tím budeme dělat? Má někdo nápad?
– Louis Jacques Marteau, Bretonská tajná služba
Ne, tady nemůžeme zastavit. Je potřeba se dostat dál do průsmyku, aspoň deset mil od ruin Cardevacu. Proč? Protože každý, kdo tábořil blíž, měl v noci návštěvu. Markýz Lusignan tu obchází a hledá svou rodinu, svou armádu a svou pevnost. Povídá se, že dokud se poslední kámen nerozpadne na prach, bude tu obcházet a střežit průsmyk, který neuhlídal za svého života…
– Sven von Lippman, průvodce obchodní karavany
– Přede dvěma dny v průsmyku mezi Scorronem a Císařstvím
Seřežte je! Za Sigmara! Za hraběte!
– Baron Sigismund Gerhard von Oldenburg, před bitvou u Starých Potoků
Scorron byl v rukou Bretonie přes 300 let a většinu té doby byl opravdu považován za nedobytný. Záhy poté, co Bretonie dobyla Scorron, podniklo na něj Císařství několik neúspěšných tažení. Bretonie pak ve Scorronském průsmyku, který provincii odděluje od Císařství, vybudovala velikou pevnost Cardevac. Pevnost byla postavená za bretonské peníze, ale stavitelé byli trpaslíci. Vysoké zdi a důmyslný systém obranných postavení zajistily, že jakýkoliv útok ze strany císařství by se rovnal sebevraždě. I tak se ale v dějinách země našli tací, kteří se pevnost dobýt pokusili.
Posledním takovým pokusem byl útok lorda Franze Anderssena, syna hraběte Anderssena ze Stirlandu. Lord Franz tehdy ztratil nejen většinu armády, ale také on sám byl zajat Bretonií a propuštěn až po několika letech tvrdého vyjednávání. Vzhledem k tomu, že současný hrabě Stirlandu je syn neblahého Lorda Franze, je zde Scorron stále velmi citlivé téma a bavit se o dobytí Scorronu v přítomnosti stirlandské šlechty skončí vždy přinejlepším rvačkou.
Nedobytnosti Scorronu učinil přítrž před 5 lety až hrabě Werner Gunther von Liebwitz, když převedl vojsko přes nezmapované horské průsmyky, což bylo považováno za nemožné. Ačkoliv to nebylo nikdy přímo potvrzeno, povídá se, že hrabě dokázal průsmyky přejít za pomoci průvodců z klanů divokých lidí, kteří žijí ve scorronských lesích. Pravdou je, že císařská armáda se za obrannými liniemi Scorronu vynořila právě z těchto lesů, což teorii dodává jisté důvěryhodnosti.
Po počátečním překvapení vytáhl Vévoda Hagen de Trencavel, vládce Scorronu vstříc císařské armádě spolu s téměř tisícem bretonských rytířů, včetně elitních rytířů grálu. Hagen ale příliš spoléhal na sílu své jízdy a podcenil taktickou dovednost Wernera Gunthera, který své jednotky dovedně rozmístil do lesnatého údolí, kde se jízda nemohla rozvinout k smrtícímu nájezdu. Doprostřed údolí umístil svůj osobní praporec a s ním sto jezdců své elitní jízdy, jenom slabě chráněné lancknechty a oddílem pistolníků. Vévoda Hagen přijal výzvu a rozhodl se útokem jízdy vyhrát bitvu v prvním střetu.
Hagen zavelel k útoku a oddíly bretonských rytířů se daly do pohybu, nechávajíce pěchotu daleko za sebou. Terén, který vypadal pevný, byl ale dobře připraven císařskými sapéry. Čerstvě zoraná půda, na kterou byl jen volně položen slabý drn, se bořila pod kopyty koní, a jízda tak nemohla nabrat plnou rychlost, než narazila do sevřených řad lancknechtů.
Císařští lancknechti odolali oslabenému náporu jízdy a vytvořili tak prostor pro pistolníky a halberdýře, kteří rytíře napadli z obou křídel. Když se oslabená formace konečně vzpamatovala a začala se stahovat z pole, zasáhl do boje sám Werner Gunther se svou elitní gardou, která se ve skutečnosti celou dobu skrývala v lesích na křídle a bojovala pro tuto bitvu opěšalá. „Rytíři“, na které útočil Hagen s vidinou rychlého vyřazení nepřátelského vojevůdce, byli ve skutečnosti táboroví kuchaři, zásobovači a jiné podpůrné jednotky, narychlo navlečené do zbrojí elitní gardy.
Hagenovi se tak povedlo to, co zamýšlel – bitva byla rozhodnuta v jednom střetu. Naneštěstí pro něj bylo výsledkem drtivé císařské vítězství. Bretonská pěchota se po naprostém zničení jízdy dala na kvapný ústup a pole opanoval hrabě von Liebwitz. Vévoda Hagen samotný při útoku své jízdy padl kulí jednoho z císařských pistolníků a cesta do Scorronu byla otevřená…
Zbytek tažení už šel velmi rychle. Bretonci se dokázali postavit na rozhodný odpor už jenom v jediné bitvě, kdy se valný zbytek rytířstva a kušiníků sešikoval u vesnice Staré Potoky pod vedením Louise la Marche. Bretonské vojsko zde utrpělo sice méně zdrcující porážku, ale přesto bylo poraženo, a císařští zanedlouho oblehli hlavní město.
Obléhání města netrvalo dlouho. Vdova po vévodovi Hagenovi, Sophie-Claire Trencavel, město a s ním i celou provincii odevzdala císařským. Hrabě ale v ten moment udělal něco, co nemohl očekávat snad nikdo – namísto aby Bretonii pokořil a staré šlechtické rody vyhnal, požádal Sophie-Claire o ruku a nabídl jí vládnout provincii po svém boku. Sophie-Claire přijala a hrabě von Liebwitz tak v jediném dni získal přísahy většiny Scorronských šlechtických rodů.
To ale neplatilo pro všechny, a tak ještě zdaleka nebylo dobojováno. Rody la Marche a Lusignan sňatek prohlásily za neplatný, vévodkyni Sophie-Claire za zrádkyni a se svými vojsky se postavily na odpor. Boje tak trvaly ještě měsíc, než poslední přeživší člen rodu la Marche prchl přes hranice do Bretonie potom, co byla jeho armáda rozprášena v bitvě, kde padl zbytek jeho rodiny. Boje potom trvaly ještě týden, než konečně padla pevnost Cardevac, poslední výspa Bretonie ve Scorronu. Při její obraně padl i Gabriel-Jacques Lusignan, hlava a poslední mužský zástupce rodu. Pevnost byla císařským vojskem rozvalena a ruiny ponechány na výstrahu ostatním, kteří by se hraběti von Liebwitz snad ještě chtěli stavět na odpor.
Nikdo takový se už nenašel.
Scorron se tak stal 13. provincií císařství a hrabě Werner Gunther von Liebwitz jako jeho dědičný vládce získal své místo na císařském dvoře.