Scorron? To je pěkná žumpa. Císařství, 13. provincie, pche. Byla to díra už za Bretonie a nemyslím si, že se z těch drnohryzů přes noc stali učenci jen proto, že teď patří do císařství. Já že tam jedu? No to ani náhodou! Jak, už to bylo rozhodnuto? Co mě to zajímá, kdo povede obchodní gildu ve Scorronu? Ať si to vede nějaký z těch drnohryzů…
– Joachym Hoffman, předseda obchodní gildy ve Scorronu, týden před odjezdem z Ulmu
Žádné daně jsou dobré daně, tím se řídím! Sláva našemu pánu hraběti von Liebwitz. Sláva hraběnce!
– Mathis, zemědělec v Dolní Brázdě ve Scorronu, dva týdny po připojení k císařství, když byla zrušena Bretonská daň.
Ať zdechnou! Celý ten jejich prašivý rod a i ta cuchta ať zdechne s ním. Slídil a slizoun a prašivá zrádkyně. Bojuje jako goblin, jako smradlavý skaven, nečistá zrůda. Žádný rytíř. Že je to syn Emanuelle von Liebwitz? Pche, hraběnka z Wissenlandu? Je to hlavně známá poběhlice. Jablko rozhodně nepadá daleko od stromu. A co s tím teď budeme jako dělat? To to necháme jenom tak?
– Henri Dupont, Bývalý majordomus rodu la Marche, měsíc po dobytí Scorronu
O Scorronu
Scorron je provincie takříkajíc uprostřed konce světa. Scorron leží v rozlehlém údolí v horách mezi Bretonií a Císařstvím. Do Scorronu se dá z obou stran dostat pouze úzkými a těžko schůdnými průsmyky v horách, a tak tudy nevede ani žádná hlavní obchodní cesta. Zboží je lepší přepravovat severní cestou kolem hor nebo po moři. Cesta přes Scorron může být sice rychlejší, ale rozhodně není pohodlnější, a málokterému obchodníkovi se chce horskými průsmyky trmácet, když může místo toho pohodlně jet s vozy po rovné, hladké silnici lemované zájezdními hostinci.
Scorron není úplný zapadákov, to zase ne, ale rozhodně se o něm nedá říct, že by byl výspa civilizace. Kromě odlehlé polohy Scorron rozhodně trpěl tím, že ačkoliv byl v Bretonii už přes 300 let, nikdy nebyl pokládán za část hlavního království. Vždy se mluvilo o království, a pak o vévodství Scorronu. I když už byl součástí Bretonie několik století, vždy šlo o „to nové vévodství“, o území, které je potřeba zkrotit, bránit a udržet. Ne o jádro království, které by mělo vzkvétat. Reputace Scorronu ovlivňovala i lid, který se tam chtěl usadit. Kromě nevolníků, kteří samozřejmě neměli na výběr, se ve Scorronu usídlily jen ty rody, které měly smysl pro dobrodružství a nevyžadovaly pohodlí dvora. Takové ale zároveň dělaly málo pro to, aby se Scorron přiblížil jádru království, a tak hraniční vévodství zůstalo hraničním a poněkud divokým.
To vše se začalo trochu měnit až s příchodem Císařství, kdy hrabě Werner Gunther von Liebwitz vévodství dobyl. Narozdíl od vévody Hagena, kterému provincie patřila dříve, se von Liebwitz rozhodně nebojí pokroku, a od dobytí Scorronu do něj pilně proudí obchodníci, řemeslníci i jiní Císařští, kteří jsou zvyklí na pohodlí císařských měst, a rozhodli se jej přinést s sebou i na „venkov“. V tom je vydatně podporuje i hraběnka von Liebwitz, která ihned po odtržení od Bretonie zrušila nevolnictví a začala zavádět „císařské pořádky“, jako například vzdělání pro neurozený lid.
Zeměpis Scorronu
Scorron je poměrně malý, ale členitý. Provincie se nachází mezi hřebeny šedých hor, kvůli kterým je víceméně odříznutá od světa. Jedinými vstupy do Scorronu jsou průsmyky – západní ústí do Bretonie, do vévodství Parravon a východní do Císařství, do hrabství Reikland. Mezi oběma průsmyky vede široká obchodní cesta, kolem které je i většina osídlení provincie.
Ve Scorronu je jen jedno jediné opravdové město – Scorron samotný. Ve městě stojí i hrad, ve kterém sídlí pán Scorronu, momentálně hrabě von Liebwitz. Na sever od města se rozkládají úrodné lány a oblast až ke Starým Potokům a hradu Potier je hojně obdělávána. Dále na sever jsou hluboké lesy, jejichž západní výspu obývají divoké klany. Sever u lesa je osídlený poměrně řídce a lidé se zabývají hlavně těžbou dřeva a lovem, polností je tu spíš málo.
Na severovýchodě od města Scorron se nachází i Jezero Paní se Slzavým ostrovem. Ostrov je neobydlený, ale na jezeru samotném hojně rybaří obyvatelé okolních vesnic.
Jih Scorronu je kolem tvrze Girard obydlený poměrně hustě a mezi tvrzí a městem je i mnoho farem a polností. Na jihu Scorronu u vesničky Železná je i jediný Scorronský důl, ve kterém se těží železo a v nejhlubších šachtách i stříbro.
Údolí na severovýchod je sice osídlené, ale půda zde není tak úrodná a vesnice jsou spíše menší.
Hory, které Scorron svírají ze všech stran, jsou všeobecně neprostupné a Scorronský lid do nich nechodí. Není žádným tajemstvím, že hluboko v horách sídlí orčí kmeny a neopatrný dobrodruh jim snadno může padnout za oběť. Ačkoliv do hor vedou některé průsmyky a pěšinky, zůstávají většinou neprozkoumané a neznámé i samotným Scorronským.
Obyvatelé
Scorron je oproti zbytku císařství (i Bretonie) velmi zaostalý. Až do připojení k císařství zde nebyl žádný průmysl a obchod se omezoval na dodávky dřeva a kožešin do Bretonie. S příchodem císařství se věci mění, ale je potřeba říct, že velmi pomalu.
Obyvatelé Scorronu se dají popsat v několika skupinách: prostý lid, bývalí bretonští nevolníci a starousedlíci, císařští, kteří se sem přistěhovali v posledních letech, a bretonská šlechta.
Prostý lid je všeobecně nevzdělaný. Za Bretonie uměl číst a psát opravdu málokdo, protože šlechta preferovala, aby se lid soustředil na práci, a ne na knihy. Až hraběnka Sofie-Claire von Liebwitz založila ve Scorronu první veřejnou školu otevřenou neurozenému lidu. Také pozvala z císařství do Scorronu potulné Sigmarovy mnichy a kněží, pod podmínkou, že budou prostý lid učit číst, psát a počítat. Prostí lidé změny vesměs vítají, i když se najdou i tací, kteří říkají, že za starých pořádků byl život jednodušší. Najdou se i tací, kteří si novou „svobodu“ vykládají po svém, a je třeba jim vysvětlit, že daně se musí platit pořád, i v císařství.
Císařští jsou zatím v provincii co do počtu menšinou a převážně žijí přímo ve městě Scorron. Jedná se o obchodníky, řemeslníky, vojáky a v menší míře i o šlechtu. Většina vojáků a šlechty přišla s hrabětem už během invaze do Scorronu, v dobyté provincii se usadili a přijely za nimi i jejich rodiny. Obchodníci a řemeslníci zastupují různé císařské Gildy, které hrabě i hraběnka do provincie pozvali záhy po dobytí ve snaze Scorron přivést co nejrychleji na úroveň zbytku Císařství. Většina cechů a gild se tak těší různým zvýhodněným daňovým podmínkám, na což se nelibě dívá hlavně Scorronská šlechta.
Scorronská šlechta je poslední skupinou obyvatel. Počtem jsou rozhodně nejmenší, ale stále ještě mají v provincii mnoho vlivu. Všichni šlechtici bretonského původu, kteří v provincii momentálně jsou, slíbili hraběti věrnost a stali se tak de-facto císařskými. Neznamená to ale, že by byli z nových pořádků nějak nadšení. Ba naopak, není tajemstvím, že zejména hraběnčino počínání – zrušení nevolnictví a snahy vzdělat prostý lid je jim trnem v oku. Fakt, že hraběnka za tímto účelem pozvala do provincie mnoho Sigmarových duchovních potom dál přilévá oleje do už tak poměrně žhavého ohně.
Prakticky se ale šlechta omezuje spíš na brblání na dvoře, případně v bezpečí svých hradeb. Každý z nich si totiž ještě velmi dobře pamatuje, jak dopadly rody La Marche a Lusignan, které se hraběti vzepřely.
Poslední skupinou obyvatel, která je často přehlížená, jsou klany, které obývají severní lesy Scorronu. Za Bretonie bylo mezi klany a zbytkem Scorronu téměř otevřené nepřátelství a nebylo výjimkou, že se některý z šlechticů vydal do lesa „na lov“. Klany samotné ale rozhodně nejsou bez viny. Mnohokrát plenily vesnice u lesa, jejich stáda a zásoby, které potom mizely v hlubokém lese. Stávající hrabě a hraběnka ale s klany vycházejí dobře, a hrabě dokonce zástupce klanů přizval do Scorronu na dvůr, nad čímž mnozí ohrnují nos. Celá situace rozhodně není bez problémů, ale faktem je, že od vlády císařských boje na hranicích lesa ustaly a Scorronští a klany se pomalu učí žít spolu v míru.