Frakce

Samaritáni

Jedna z prvních stanic, která vznikla, byla PORG. Z dětí ze stanice PORG později vyrostla převážná většina Samaritánů. Před katastrofou to byly děti s elitním vzděláním, které žily převážně v lepších čtvrtích, vybavené soukromými tenisovými kurty nebo bazény. Jsou to potomci manažerů, podnikatelů a politiků.

Jejich pozice v Metru byla tvrdě zaplacená a definována ještě před tím, než došlo ke katastrofě. Kdysi byli Samaritáni součástí nejpočetnější skupiny Citizen a z jejich řad se volili dva zástupci v Koncilu. Bohužel to však většinu z nich neuspokojovalo a požadovali lepší postavení, na úrovni vládnoucí třídy metra. A právě z jejich řad vzešel protestní hlas proti současnému stavu. A ten dal za vznik krvavým nepokojům.

Následky této války, jako ztráty vybavení a na životech, jsou patrné dodnes. Všem povstalcům byl sebrán status obyvatele a jako znamení hanby jim byl připnut odznáček s nápisem Samaritán.

Takto označení muži a ženy pak pracovali na nejnižších či nebezpečných pozicích. Ať už to znamenalo úmornou dřinu na provizorních vepřínech,  či průzkum nebezpečných tunelů. Jejich kastovní třída je v očích ostatních staví do role otroků a je-li některý Samaritán zabit je to mnohdy zameteno vládnoucí vrstvou pod koberec.

OUTCAST

Stanice Nádraží byla rodištěm velké části Outcast. Původně to byla spodina společnosti, která v metru pracovala jako síla na těžké či nebezpečné úkoly. Nikdy neměli volební právo a jejich členové nezasedají v koncilu.

Oficiálně se jim pak honosně říkalo manažeři údržby, ale většina obyvatel jim přezdívala Outcast nebo počeštěně: “Kástíci” a nakonec si i tak začali říkat mezi sebou. Při vypuknutí krvavých nepokojů využili své šance a tvrdě zatlačili na koncil. Nakonec vznikla dohoda, že budou-li aktivně bránit a střežit vládu zlepší se jim postavení. Což byl dobrý tah pro obě strany.

Skutečně se pak jednalo o efektivní sílu, která velmi napomohla k potlačení revoluce. Za boje v této válce jim byla přidělena takzvaná volební bula. Tedy mohou volit, ale nemohou být voleni. A i když se na ně kouká jako na občany druhé kategorie – po právu – tak mají zastání u soudů a je-li někdo z jejich členů zavražděn vyšetřuje se to jako hrdelní zločin.

EXIL

Vrazi! Násilníci! Zloději! Prostě úplná spodina. Odsouzení k trestu smrti. Metro nikomu nedává druhou šanci. Pokud nemáte ty největší koule ze všech. A to tihle kluci prostě maj. Měli na výběr. Chcípnout rychle a bezbolestně nebo pomalu a mučivě. Každej z nich si vybral to druhý. A většina z nich to druhý dostala.

Vyhnáni do exilu do stanic jen pár metrů pod povrchem, v přímém sousedství s troskami Prahy. Té Prahy, kde deset minut venku znamenalo smrt v drápech nestvůr nebo ostatních. Po roce se mohl každý vrátit a požádat o službu v elitní jednotce. A každý ji dostal.

Rok tam venku mimo hranice společnosti, v nejhorších stanicích, je naučil disciplíně, povinnosti a hrdosti. Nebojí se ničeho. Smrti. Hladu. Nepřátel. Nestvůr. Ne nadarmo se říká: “Raději se poprat s pěti chodícími, než jedním z Exilu.”