Jiní obyvatelé metra

Vedle frakcí obývají metro také jiné, řekněme méně lidské bytosti…

Muťáći

První setkání: 3 roky po začátku nukleární zimy

Výtržek z deníku


Začalo to nemocí z ozáření, lidi umírali ve velkém a v metru nebylo místo, kam je dát. Do metra se před katastrofou, která zachvátila celý svět, zvládlo schovat velké množství lidí. Jenže nebyly prostředky na dekontaminaci a než jsme začali, bylo pozdě. Začalo to ojedinělými případy, pak desítky a stovky. Mrtvoly nebylo kam pochovávat a tak se nosily na povrch. To byla chyba…

Pár vteřin trvající výpravy vedené na povrch už to měly tak dost těžké kvůli různě kontaminovaným místům, nebezpečným areálům a všudypřítomné radiaci.

Jenže jednoho dne se z pětičlenné expedice vrátili jen dva přeživší. Co mi ten den popsali, znělo jako blbý scifi. V místech masových hrobů se začala shlukovat divná stvoření. Na první pohled jako lidi, ale přesto divně pokřivení. Visely na nich zbytky oblečení, jako by je netrápila zima. Nevědomi nové hrozby našeho zničeného světa, se k nim při pokusu o pomoc expediční jednotka přiblížila natolik, že bylo pozdě utéct. 

První to schytal Tom, ta svině se na něj vrhla a zakousla se mu do ramene. V tu chvíli to už viděli všichni.

Světlá kůže, vypadané vlasy a kusy odpadávajícího masa. Skleněné oči, které v sobě neměly ani kapku života. A ten smrad…

Při pokusu pomoc Tomášovi se jich kolem začalo objevovat víc a víc. Jako by se držely v davu a lákal je zvuk. Pohybovali se rychle a ve velkém počtu.

Poslední dobou se dostávají i k nám do metra, naštěstí ne v celých davech a proto je jednoduché se jim buď vyhnout, nebo se jich zbavit. Nejnebezpečnější jsou ale když je člověk nečeká. Ztratí pozornost, spí nebo zůstane zraněný v chodbě. Navíc se ukázala jedna zásadní věc. To, co donutí mrtvá těla útočit není radiace samotná, ale zřejmě nějaký zmiňovaný vir. Vir, který se přenáší krví…

Žgryndálové

Časem jsme zjistili, že některý muťáci zřejmě ještě nebyli dost mrtví. Prostě si některý žvaní, vypráví podivné popěvky ze svého života nebo hledají své milé… nepříjemný zážitek v temném tunelu.

Obrazy

První setkání: 8 let po začátku nukleární zimy

Výtržek z deníku


Prostory metra bývají zvláštní. Hlavně mezi stanicemi. Lidé občas zmizí a už se nikdy neobjeví. Někdy za to může muťák, někdy nedostatečná vůle k životu. Kontaminace a různé plyny se postupně dostávají i do spojů mezi stanicemi a vytváří zvláštní místa… Jako by nestačili muťáci. Nedávno naší stanicí procházel obchodník, starší chlapík, co už u nás byl několikrát. Ale teď bylo něco jinak. Chyběl jeho společník, který mu zajišťoval ochranu. Tak jsem se ptal.

Pár stanic od té naší je úsek, kde je kontaminace plynem o něco hustší a bez masek se projít nedá.

Nepříjemná překážka, ale nic co bychom nezvládli. Procházíme plynem, ale oba máme pocit jako by nás něco sledovalo, nevíme odkud, nevíme co. Muťák? Ne, toho už bychom si všimli. Zvláštní poryv větru rozdmýchal mlhu co se drží do úrovně kolen. Oba sledujeme zvýřenou mlhu a najednou tam jen tak stál… Stálo… Něco. Lidský obrys, ale jako by skrz něj bylo vidět, žlutá záře obklopovala obrys siluety. Franta se lekl a vypálil do toho celej zásobník. Postava se ani nehnula. Oba dva civíme jak idioti. Strach nám nedovolí se ani hnout.

Najednou postava udělala několik kroků zpět. Jako  by se nic nestalo prošla kolem nás a vypadalo to jako by se snažil opravit část elektrického vedení, které tudy kdysi probíhalo. Pomalu jsme se vzpamatovali a chtěli jít. Jenže Franta dostal fakt blbej nápad. Přišel k postavě a chtěl se jí dotknout. Ruka jako by proplula vzduchem, otočil se na mě s užaslým výrazem a chtěl mi něco říct.

V tu chvíli se svalil na zem a jako by se začal roztékat. Nic horšího jsem v životě neviděl… z celého těla se stala jen směs hadrů a rosolovité směsi na zemi.

Světlák

První setkání: 12 let po začátku nukleární zimy

Výtržek z deníku


Vrchol nového potravního řetězce už dávno nejsou lidi. Jestli se svou vrozenou namyšleností vůbec někdy byli. Uvědomili jsme si to potom, co jedna z těchhle sviní vyvraždila celou stanici. Co tušíme je, že to je o hodně silnější verze Muťáka. Jako kdyby spadl do nějakého radioaktivního jezera. Jeho kůže svítí zelenou září, je rychlejší než sprintující pes a zanechává za sebou strašnou spoušť. Ve stanici, kde se vyřádil jsme našli strašné peklo.

Mrtvoly a krev byla všude, tahle malá stanice už to má za sebou. Šli jsme původně pro vodu, ale místo toho budeme celý den uklízet tenhle bordel.

To se stává, občas se do stanic dostane víc muťáků, projde skrz ní obraz a nebo banditi. Výsledek je stejnej. Spousta mrtvol. Ale tentokrát to vypadá jinak.

Chybějící končetiny a smrad spáleného masa není běžný obrázek smrti v metru. Požár tu určitě nebyl, tak proč ten smrad spáleného masa? Našli jsme odkud ten smrad jde… Chlápek co stál u vchodu na druhé straně stanice. Obličej měl jak uhel a na hrudníku mu mezi spáleným masem prosvítaly hrudní kosti. Co to proboha je? A chlapi našli víc takovejch.

Celkem 8 spálenejch mrtvol a 6 roztrhanejch. Tohle neudělalo nic z toho co známe.

Vlasta našel nějakou díru ve zdi a šel k ní. Když došel k díře a posvítíl do ní tak se mu naoplátku vrátil zelený záblesk světla… Uškvařenej Vlasta padal k zemi jako podťatej strom. Dírou vylítla skrčená postava a masakr začal nanovo. Hned jsme začali utíkat. Ti statečnější i stříleli, ale k ničemu. Buď se netrefili a když jo, tak to mělo pramalej účinek na tu zeleněsvítící svini. Utekl jsem sám…

Od nás ze stanice jsem poslal zprávu do větší stanice, aby varovali o tom co se v metru objevilo, snad s tím někdo dokáže něco udělat.

Absolutno

První setkání: neznámé

Výtržek z deníku

Dobře, musím to napsat, i když jsme si slíbili, že o tom nebudeme mluvit. Musím to ze sebe dostat. To… setkání mi mrazí v žilách krev jen na něj vzpomenu. Jako kdyby tady pořád stál. Tady hned za mnou… Nebo…

Mezi obyvateli metra koluje mnoho různých legend a přehnaných historek. Jedna se ale vymyká. Hovoří o absolutní tmě, která prochází tunely. Nejde vidět, přesto prý člověk cítí, že tam je.

Lidé co ji cítili z dálky vypráví, že je to, jako by na ně z deseti centimetrů zíral sám ďábel. Lidé, co to cítili blíž už nikdo nikdy neviděl. Jen občas se objeví rudé oči uprostřed té hutné temnoty na konci tunelu.

Nejhorší je, že ty oči prý vypadají jako oči blízkých, o které člověk přišel.