Login

Knihovna

Tábor 2012

Fantasy tábor 2012Diskuzní prostor pro Fantasy tábor 2012.

Základní údaje:

Datum tábora: 29. 7. 2012 – 11. 8. 2012

Místo konání: Bělčice (jako loni)

Cena: 3900 Kč / 4400 Kč (Při přihlášení do 30. 3. a zaplacení do 15. 5. – není to málo, víme – ale 14% DPH zdražila vše…)

Komentáře

380 comments to Tábor 2012

  • Adso Adso

    Tak ještě jeden epilog. Myslím, že ho dlužím především Zefvovi s Ragmonem a možná i pár dalším lidem. Byla to stejně zase jedna úžasná akce:-)

    Konec se blíží a jen kvůli takové hloupé chybě. Mohl jsem se chvíli vykrucovat a pak jen odejít. Co si to ale nalhávám, nebylo to dílo okamžiku, může za to celá tahle zpropadená výprava. Už jsem tak unavený, znechucený a zklamaný, že poslední dny sotva dokážu opravdu myslet. Kolikrát od ztroskotání jsem se mohl svobodně rozhodnout a udělat věci po svém? Kolik mých činů jsem považoval za správné? Odvázat v lazaretu signoru Benandanti byl možná ten jediný. Všechno mi to splývá, poslední dny jsou jen jedna dlouhá noční můra končící v téhle cele. Budu to nakonec já, kdo zaplatí tuhle cenu a přitom mi na těch Gerhardových bozích zase tolik nezáleží. Tedy, ne že bych neviděl rád naše země znovu pod rukama Odina, ať už je kýmkoli, bohem, andělem nebo démonem, jak říká Ingrid. Ať už má svou moc od Boha nebo proti jeho vůli, určitě bude lepší, než biskup z Uppsaly. Ale kvůli tomu tady nejsem, není to můj boj. Jsem tady kvůli Gerhardovi, Ingrid, rodině Nizetas, celé Kapitule. Věděl jsem, že musím jet s nimi, jinak je jejich nadšení pohltí a jejich cesta povede jen ke zkáze a smrti. Gerhard to věděl, ale když jsme přijeli sem, reagoval jinak, než jsem čekal. Dal mi velení, ale nepustil mě k ničemu, namísto toho, aby mě nechal pomáhat, musel jsem si neustále probojovávat cestu, ruce jsem měl svázané přímými rozkazy a neustále jsem kličkoval mezi ním, komturem a legátem. Nepřítel všech, zatímco jsem se snažil, aby to přežili. Jak dlouho se dá tohle vydržet a zůstat při smyslech? Spolu s umírajícími bratry, Gerhardovou nechutnou přetvářkou za nejhorlivějšího křesťana ze všech, urážkami Angličanů, peskování Medicim, Ingrid jen malý krůček od zpovědi, která by nás všechny zahubila. Dělal jsem, co bylo v mých silách a zdaleka ne vždycky to věcem pomohlo. A byl jsem na to sám. Zvlášť od chvíle, co Yuri padl. Gerhardovi ale nic nevyčítám, to nadšení, které ho vždy hnalo kupředu a teď ho žene do záhuby, to jsem vždycky obdivoval. Bez něj by se nikdy nedobral až sem, ať už to skončí jakkoli. Taky moc dobře vím, že to nedělá pro sebe, ale pro celý Sever, že nemyslí na moc, ale na to jak nás vymaní z područí Říma a psů jako je Medici. Kdybych o tomhle pochyboval jen na chvíli, sám bych ho komturovi donesl na stříbrném podnose. A teď jsem na jeho místě já, protože Ingrid konečně došla trpělivost. Ale mě na rozdíl od nich Valhalla nečeká, nikdy jsem se nevzdal Pána a na Panenku Marii nedám dopustit. Ani s její přímluvou mi ale Nebe brány nejspíš neotevře. Je to smutné stát na konci a vidět, jak se všechno rozpadá pod rukama a není žádná cesta vpřed. Gerhard se vrátí s ostatními z výpravy a legát už na ně bude čekat. Těžko je můžu nějak varovat. Já už jsem taky komturovi stihnul říct víc, než bych si přál a až se bratr Tadeáš vrátí, určitě ze mě snadno dostanou i zbytek. Stejně ví všechno asi od Ingrid, ale byl bych radši, kdybych si to mohl nechat pro sebe. Lépe by se umíralo, kdybych nedal Medicimu možnost vysmát se mi do tváře. Kéž bych býval mohl zemřít se ctí tam v hostinci. Tak jak se na Švéda sluší a patří, ať už je pravoslavný nebo pohan. Komtur by ale stejně asi předstíraný výpad prokouknul. Kdyby se mi jen tak podařilo zmocnit se nějaké zbraně, nože, čehokoli. Ruce už mám skoro volné. Zmocnit se zbraně, rozběhnout se proti strážím a nechat to na nic. Padnout v boji, s tou nohou stejně nikam neuteču… tak pojď, Chorvate, pohni tou rukou přece ještě o kousek… stačí jen tak málo… padnout v boji a nezradit… a třeba mě Odin přece jen vezme na milost…

  • Siny Siny

    Italové opět spamují, aneb deník Francescy byl konečně dopsán..
    Kdo má rád milostné deníčky, slaďárny pro třináctileté holčičky i psychologickou rozpatlanost ve Wertherovském stylu, ať neváhá a čte! 😀

    http://www.ulozto.cz/xergFr7/denik-francescy-pdf

    Heslo: italiano

  • Kargar Kargar

    Dodávám krátký epilog mé postavy:
    Epilog bratra Edmonda pravým jménem Johanna Fausta:
    „Rychle zaškrtit rychle obvazy obvazy“ Volala Agnes hledící na krev a na zbytek Edmondovi ruky.
    „Hmmm tak co těd“ řekl Edmond spíše pro sebe a podíval se na zbytek svojí ruky. „Ale Edmonde zůstaňte tady na Novým kontinentu bude tu ještě hodně práce“ řekla Ingrid. „No a víte co máte pravdu je tu jistě spousta věcí co bych chtěl udělat a najít,jen pošlu tu uklidňující mast po někom do Evropy“. „Tady jste Jednoručko Edmonde“ řekla Agnes když vstoupila do Lazaretu. „No dobrá tady je dobrá společnost zůstanu“ řekl Edmond.

    A je to pravda bratr Edmond (Jednoručka Edmond jak se mu začalo říkat) zůstal na Novým Světě a zemřel zde jako starý moudrý muž který pomáhal až do chvíle kdy vydechl naposled.

  • Ragnar Ragnar

    „Vítejte, přátelé,“ pronesl Magni, který seděl na Odinově trůnu. „Vstupte do síní Valhally, vždyť jen díky vám jsou opět otevřené.“ Gerhard i ostatní – Jarvik, Erlend, Jesper, Yuri, Infraktus, Siegfried a Olaf vstoupili skrze zlatou bránu do veliké hodovní síně.
    Stejně, jako ostatní si i Gerhard vzal roh s medovinou a chvíli sdílel všeobecné nadšení z toho, že alespoň částečně uspěli ve svém úkolu. Nezvládli jsme sice vyléčit Odina, Thora a ostatní staré bohy, v tom nám zabránil Loki a svou vírou zaslepení křesťané. Podařilo se nám ale osvobodit Magniho a dosadit jej na trůn Asgardu. Magniho, který znovu otevřel Valhallu a tím oživil naději na svobodu víry na severu – Gerhardův sen.
    Gerhardova radost však rychle vyprchala, kdyřž se pohledem setkal s Yurim. V očích přítele, se kterým Gerhard zažil mnohé totiž spatřil jen opovržení, nepochopení a smutek. Yuri se beze slova otočil a teprve tehdy si Gerhard uvědomil cenu, kterou za Magniho vzestup zaplatil on i jeho přátelé. Vyhlédl z klenutého okna sálu zpět na svět. Viděl jak komtur plamenně hovoří a vydává rozkazy svým mužům. Přivádějí Hallu a Gudrika v pouttech. Komtur mluví a dívá se na Ingrid, která stojí opodál a pláče. Pokyne a Halla s Gudrikem jsou volní, odcházejí pryč.
    „Děkuji, Ingrid, že jsi zvládla obměkčit komturovo srdce. Nemohl bych se dívat na to, jak Halla nebo Gudrik hoří na hranici. Hall, která mne následovala až na úplný konec, nikdy neucouvla a vždy byla plně oddána našemu úkolu, kapitule a mně. Gudrik, který se i přes strach o svoji ženu vypravil s námi do ledové jeskyně, i když jsme čekali, že se nikdo z nás zpět nevrátí.
    Gerhard se zahleděl dále do lesa, kde spatřil plahočícího se Envera, kterému se podařilo v závěrečném zmatku uprchnout. I přes své zmrzačení došel k bohům s námi. Neví ale, že jsme uspěli, že Magni otevřel Valhallu a dostal se do Asgardu. Neví to nikdo z těch, kteří zůstali na zemi. Enver si už chystá lano, aby se pověsil na 9 dní na strom a dostál tak přísaze, kterou složil Odinovi.
    Nikita leží zkrvavený v potemnělé místnosti v táboře. „Promiň, přítely. Promiň, že mi blízkost cíle zatemnila mysl natolik, že jsem Ti a Akemu neřekl ať zmizíte. Že jsem neposlech Akeho dříve, když mě nabádal k větší opatrnosti. Doufám, že mi někdy ty, Ake i Yuri budete schopni odpustit. Nebude to dnes ani zítra, ale snad za několik let, nebo i za tisíc let, bude-li svět tak dlouho trvat.“
    Jako poslední Gerhard opět vyhledal Ingrid. Msedí sama stranou od ostatních a tiše pláče. Pláče pro svého bratra, který zahodil svůj život pro něco, v co ona sama nevěřila, čemu nerozuměla a od čeho se ho snažila vší silou odradit. „Tobě, Ingrid, dlužím ze všeho nejvíce. Právě ty jsi ve mně poprvé probudila myšlenku vydat se po stopách severských mýtů, když jsme spolu rozluštili runy v chrámu v Ostersundu. Celá ta léta jsi stála při mně, i když jsi mnohdy nesouhlasila s tím, co dělám. Promiň, že jsem Tě s sebou vzal na výpravu, ve kterou jsi vůbec nevěřila. Doufal jsem, že když uvidíš, co nás za mořem čeká, pochopíš a nakonec spolu předstoupíme před staré bohy. Nemohl jsem se mýlit více. Už v nové zemi jsem poznal, že Tvá víra je pevná a já nemám právo Ti ji brát. Že jsi se mnou jela jenom proto, abys mě odvrátila od toho, co jsem chtěl udělat a co jsi věřila, že mě zničí. Částečně jsi měla pravdu. Cena, kterou jsem musel nakonec zaplatit, a kterou museli zaplatit moji přátelé byla vysoká. Ptám se, jestli nebyla vysoká příliš. Bál jsem se, že za můj omyl zaplatíš cenu nejvyšší i Ty. Nestalo se tak. Žij tedy šťastně, Ingrid. Netruchli pro mne, sestru jako jsi Ty jsem si za života nezasloužil. Chtěl bych se Ti osobně omluvit a rozloučit se, popřát Ti hodně štěstí do života, kde už Ti nebudu překážkou, ale už spolu nikdy nepromluvíme. Žij šťastně, Ingrid.“
    Teprve tehdy se Gerhard odvrátil od okna a s úsměvem na rtech se připojil k ostatním. Jeho oči ale zůstávaly smutné i přes to, že Olaf už se pustil do závodu v pití s Magnim a přes všeobecné veselí, které kolem toho panovalo. Gerhardovy oči zůstanou smutné dokud se k nám nepřipojí Halla, Gudrik a Enver, Sigurlin, Ugla, Ege i Silius a všichni ostatní, které jsme nechali v Evropě. Dokud mi Yuri neodpustí, dokud nebude Ingrid doopravdy šťastný. Teprve tehdy se bude moci Gerhard začít naplno radovat s ostatními ve Valhalle.
    Až pozdě se Gerhard naučil, že pokud kráčíme k cíli příliš zaslepeně a bez ohledu na vše okolo, snadno za konec cesty zaplatíme příliš draze nejen my, ale i naši blízcí.

  • Amarie Amarie

    Už skutečně poslední italský spam (tedy asi jen do doby než Cesca dopíše svůj zcenzurovaný deník 🙂

    Souhrn italských výzkumů v Novém Světě včetně:
    – Pojednání o mývalech a mejvalech, které, ač zlí jazykové tvrdí, že neexistovalo, bylo skutečně napsáno 😀
    – Slohových prací pro Daniela Calva
    – Zápisu z jedné pitvy, kterému rozumí jen Francesca
    – Vět, které nelze zapomenout
    – Jedné nepravdivé písně

    http://www.ulozto.cz/xMkMbU4/pojednani-o-myvalech-spisovnych-mejvalech-nespisovnejch-a-jinych-entitach-z-noveho-sveta-pdf
    heslo: benandanti

  • Sice pozdě, ale přece:
    Milí kamarádi, jsem moc rád, že jsem s Vámi mohl strávit 14 dní. Letošní tábor mi dal víc než ty předchozí…
    Tak nějak jsem pochopil, že to může být někdy náročné, že život přináší nejen radosti, ale i starosti. Taky jsem zjistil, že na to nejsem sám. Je tady opravdu hodně lidí, kteří přiloží ruku k dílu, pomohou slovem či činem tomu, kdo to potřebuje. Díky za to, že jste.
    Doufám, že se Vám aspoň trošku líbil příběh a to, co jsme pro Vás připravovali, když budu mít možnost, dám si to zase 🙂

    Mějte se hezky a užijte zbytek prázdnin/léta, zase Vás velmi rád uvidím – ideálně brzy 🙂

  • Kedar Kedar

    Mám v kufru po afterparty tmavě zelenou mikinu s modrými pruhy na jedné straně… Majitel nechť se hlásí… 🙂

  • Mu Mu

    Ahojte,
    bohužel jsem neměl chvíli odpočinku (myšleno alespoň den) a probouzím se unavený do práce a pak dám tak pár her na pc a jdu spát a tak dokola. Tak rád bych zde něco napsal jako jeden z vedoucáích tábora 2012….

    Dva dny se mi zdají takové dvě noční můry.
    a) že mi slezla barva s tetování a já musím jít na překrývku (což není zase takový děs, jen to pár měsíců vypadá nic moc)
    b) že je xtý den tábora a já nemám vymyšlený program…

    Co mi z toho vyplývá? Že tábor patřil mezi ty nejnáročnější věci, které jsem měl tu čest spoluorganizovat. Psychicky a fyzicky dost náročný. A celkově občas až nechutně stresující. Za sebe mohu říci, že momenty, které jsme se snažili vyšperkovat do detailu (divadlo a potlesk, který jsme obdrželi), byl luxusní. A díky tomu se mi hra zatraceně líbila. Faktem je, že takovýto (pro mnohé náročnější druh zábavy) nesl sebou některé porodní bolesti. Například osvětlení, neprostor pro flexibilitu organizátorů, kteří byli vázáni na jedno místo atd…. atd…

    Z mého pohledu byl tábor na dvou vlnách – epická záležitost (a to nemyšleno jako epická = herois) a velice dobrá… Mohu říci, že velmi rád bych se podílel i na příštím táboře… a zbytek dokončím za chvíli, protože se minioni už lezou z báze ven

    • Mu Mu

      Tak je po hře…

      Nicméně tábor dle mého byl o to náročnější, že hráči (kteří se na něho přihlásili) byly od sebe celkem rozdílní (ať už věkem či přístupem). Upřímně řečeno bylo mnohem více vysilující pracovat tak aby se bavila alespoň většina. Zábavnost versus reálnost nabrali úplně jiný a mnohdy konfliktní směr (viz dobývání táboru organizátory – což bych počítal spíše za chybu nás než hráčů – přece jen je něco jiného ,když šustot přehlížejí cp než hráč, který si postavu piplá už 8 den).

      Jen bych dodal, že by mne zajímalo co bude dál. Já osobně bych chtěl zkusit něco jiného a hodit experiment zase jiným směrem – nicméně sám nevěřím, že by se to lidem jezdící na FT mohlo líbit…

      Konečně byl jsem teprve po druhé mezi vedoucími a tak se pouze těším, jak se záležitost vyvrbí a co bude dál…

      Váš mu

  • Flame Flame

    Poté, co Studna přání vyléčila bratra Edmunda z malomocenství, Antonio Marini se vydal i zpět do osady, kde vzal těch několik málo surovin, které se mu podařilo ušetřit, několik málo peónů a vydal se na cestu blíž k pobřeží. Vydal se tam, kde nebyly útesy, ale stále ještě tam nebyl písek. Než odešel, dal ostatní na povel peónovi Vinckovi s tím, že se vrátí co možná nejdříve. Na pobřeží postavil malou osadu, ovšem v úctě k obyvatelům původní osady nepostavil kostel, aby byly vazby mezi dvěma osadami udržovány. S Acatabrigem d’Este postupně začali čilý obchod mezi Starým a Novým Světem. Antonio Marini spolu s panem d’Este zakládá obchodní společnost Acatabrigo Marinas, která, když Bůh dá, bude prosperovat. Zbytek života žil jako mírumilovný muž, meč do ruky už nikdy nevzal a násilí se vyhýbal. Svého synovce Giacoma, známého jako Jakub Čepel, vychoval v dobrého a hodného člověka. Jeho smrt Antonia velmi zasáhla, pokud se předtím smál málo, po Giacomově odchodu se téměř úplně uzavřel do sebe. Jen s pomocí přátel a času, toho magického všeléku, se ze svého žalu dostal. Ke konci života potkal ženu jménem Vittoria a zemřel jako velmi bohatý a spokojený muž. Do Evropy se nikdy nevrátil, ale také nikdy nelitoval.

  • Adso Adso

    Par lidi se me ptalo na puvod jmena Ake a vim, ze jsem odpovedel jen jednou. Je to opravdu stare svedske jmeno, s vtipem ukrytym uvnitr, ktery lze prohlednout aplikaci fonetiky spanelstiny na druhou cast jmena;-)

  • Ragmon Ragmon

    Epilog: Gottfried
    Po smrti sestry Gertrudy odjel se zbytkem rytířů. Nikdo z výpravy už o něm mnoho neslyšel, jediní, co o něm více slyšeli, byli ti, které nenáviděl. Poláci. Pokud se vrátili do Polska, slyšeli o rytíři, kterého prý posedl sám ďábel. Jezdil do bitvy často jen on a jeho dva nejvěrnější. Kde to Gottfried vzal, se už asi nikdo nedoví. Jisté ale je, že napalm byl velice mocná zbraň proti Polsku. Bojoval ohněm a mečem. Brzy se ho bálo celé Polsko a byly slyšet i hlasy z jeho vlastního řádu, které říkaly, že toto snad už ani není ten Gottfried, který jel do Nového Světa.

    Polské komunitě v novém světě přišel dopis.
    “Sestro Gabrielo, přišel vám dopis.” ustrašená polská novicka podává roztřesenou rukou list se znakem, kterého se již nějakou dobu bojí každý Polák. Znak Německých rytířů s velkým G pod křížem. “Dopis je adresován také sestře Agnes, mám ji zavolat?””Jistě” odvětila Gabriela a otevřela dopis.
    “Drahé sestry Agnes a Gabrielo
    Jistě jste již slyšely, co se děje na hranicích Polska. Proto se již nevracejte nikdy do této země. Vy, ani nikdo jiný z vaší malé zámořské komunity. Zůstaňte tam a přežijte. Velmistrovi se velice zalíbila tato alchymistická novinka zvaná napalm. Když slyšel, jak jsem já a sir Ben s ní byli schopni porazit přesilu, kde jich bylo osm na jednoho, sehnal na ní recept a nyní s ní ničíme Polsko. Proto se již nevracejte. Z Polska moc nezbude. Ač se šíří fámy, že já s ní pálím vesnice, není to tak. Vesnice shoří, ne však obyvatelé. Zemřou, dřív nebo později, pokud se nepokloní řádu. Ne však mou rukou. Velmistra již nic nezastaví a tak doufám, že alespoň Vy zůstanete ušetřeny. Slyšel jsem, že pod touto drtivou ukázkou síly našeho řádu už nějací Poláci dezertují. Brzo Polsko kapituluje. Snad tedy zničím jen Polsko a ne i jeho lid.
    Děkuji vám, že jste se o mne staraly celou dobu v Nové Zemi a mnohokrát jste mi tam zachránili život. Proto se ho budu snažit zachránit já vám. Za mořem jste v bezpečí, do Evropy se nevracejte.
    Gottfried, bratr německého řádu panny Marie Jeruzalémské.

  • Amarie Amarie

    Kronika italské vědecké výpravy byla přepsána a je volně k nahlédnutí:
    http://www.ulozto.cz/x9tH1sg/kronika-italske-vypravy-pdf
    heslo: florencie

    • Adso Adso

      Tyjo, moc pěkné, jak forma tak obsah! Já se vždycky těším na tyhle epilogy, jak se pospojují jednotlivé nitky a různé drobnosti, které člověk v průběhu tábora zaslechl či zahlédl, začnou dávat smysl. Z těch veršů na konci mě trochu mrazí, vzhledem k hlavní zápletce tábora… mimochodem, Italové (praví ne herní) mi tvrdili, že kvůli tomuhle konkrétnímu dílo se stojí za to naučit italsky, protože anglický překlad nestojí za moc. Doufám, že český je na tom lépe:-)

  • Attila Attila

    Sir Jakub Čepel měl epilog u ohně, ještě epilog Attira
    “Držte linii!” křičí vévoda z Yorku. Kvůli křiku jsem se na něj otočil a hned jsem schytal kopím do hrudníku, má ještě nezhojená žebra povolila a zabodla se do plíce. Dochází mi dech, upadám do mdlob…
    Ošetřený se probouzím, dýchá se mi pořád špatně, a hned musím jít dál, motá se mi hlava…
    Další přesun, bolí mě na hrudi…
    Konečně mohu odpočívat…
    Hlasy. Cizí a mocné. Ale to mne nezajímá, cítím, že pro mne je konec. Prosím sestru, aby přivedla Ingrid. Aspoň ještě jednou se na ní chci podívat. Ingrid se mi snaží pomoci, ale já vím, že už je pozdě. Umírám, smířen se smrtí, a prosím Odina, aby mne pustil do svých síní v Asgardu. Umírám s úsměvem, protože poslední co vidím, je krása Ingrid.

  • Edric

    Gilbert de la Noa měl epilog u ohně tak sem ještě hodím Edrica 🙂

    Šedí se valí ze všech koutů, únava již spalovala celé mé tělo, ale musím vydržet. Náhle vidím jak Jeremy z Yorku schytává těžkou ránu od jedné z těch creatur a padá k zemi. Bez přemýšlení jsem skočil na jeho místo, když v tom proti mě vyrazilo kopí, jen tak tak jsem ho odrazil, ale to druhé mne již zasáhlo do hrudi. Náraz mne odhodil a já padám za hromadu kamení.

    Rána je vážná, nemůžu se ani pohnout a krev se mi valí ven, potřebuju lektvar…ohlídnu se za sebe a náhle mne zachvátila úzkost. Jediní, kteří by mne mohli zachránit jsou daleko ode mne a kolem mne se na ně řítí další a další šedí. “To je konec” pomyslím si a jako by se mi s tou větou ulevilo. Jen na chvíli, než mi došlo, že moje drahá sestřenka Leonor je někde tam vzadu a já ji už chránit nebudu moci….selhal jsem…poslední myšlenka než se kolem mne shlukli šedí…..

    Nakonec bych chtěl zmínit možnost, že jako duch straším pana Legáta za to, že na mne při čtení padlých zapomněl 😀

  • Ragnar Ragnar

    Nevím jak vy, ale já takhle depresivní konec tábora nepamatuju…

    Můj epilog se pomalu, ale jistě blíží, snad bude už dnes večer.

    • Kiki

      Každý nedopadl dobře… a to právě dávalo táboru a jeho konci sílu.

    • Kedar Kedar

      Tak to je smutné, jestli smrt většiny postav a neúspěch většiny frakcí nevnímáš jako depresivní… 😀

      • Sargold Sargold

        Většina to nebyla 😉 Ale poměrně dost ano (tak čtvrtina až třetina celkového počtu)… Mně to taky nepřipadá depresivní, jen o něco smutnější než obvykle. Navíc, jak už napsala Kiki, úmrtí a neúspěchy na konci tábora dodaly příběhu sílu, na kterou by jinak neměl. A rozhodně to neskončilo jen špatně, ale pro spoustu postav dobře či alespoň nadějně… Ale každý přeživší něco zaplatil, což je také dobře… Pokud chceš nějaký opravdu tragický konec epického fantasy příběhu, pak si přečti První zákon od Abercrombieho. Vedle toho jsme celkově dopadli ještě poměrně dobře:-)

      • Kedar Kedar

        Tak ono je to jen o subjektivním pohledu. Netvrdím, že pro někoho to nemohl být happy end. 🙂 Já to vnímal dost ponuře, ale to neznamená, že bych si to neužil. Konec se mi líbil stejně jako celý tábor. Jen jsem ho prostě nevnímal jako nejpozitivnější a nejveselejší… 😉

  • Sargold Sargold

    Vlna dovětků, než jsem stihl sesmolit svůj vlastní:-)

    Studna se uzavřela a zmizela v zemi. Komtur Bernard se ztěžka vyhrabal na nohy a rozhlédl se kolem. Většinu kacířů VI. Kapituly byla mrtva, včetně proklatého hraběte Gerharda. “Nechť jejich duše shoří v pekle!” pomyslel si komtur, pak však spatřil nešťastnou tvář princezny Ingrid a vzpomněl si na slib, který jí téhož dne dal. “Propusťte pohany ze VI. Kapituly, co přežili! Ať si jdou po svých. Ale nikdy už nevstoupí na křesťanskou půdu, která bude pod mojí správou, nebo propadnou hrdlem.”
    Usedl na kámen a bezmyšlenkovitě otevřel svoji taštici. Nahmátl jen nejjemnější popel.
    Z čeho?
    Co mu to vítr bere mezi prsty?
    Smlouva! Ta smlouva s pohanským démonem!
    Tu, kterou uzavřel Léčitel. Tu jsme měli dát studni!
    Komtur musel sebrat veškerou svou vůli, aby nevykřičel své zoufalství do světa. “Bože, zač mě trestáš?! Jsem opravdu tak nehodným služebníkem, že mi všichni ti démoni okolo zatemnili mysl? Proč? Proč já…” Bernardovi ruce jako by samy od sebe uchopily růženec a jeho ústa se rozezněla tichou modlitbu, zprvu trhaně, přerývaně. Nakonec však jeho hlas i tvář prostoupil klid. “Věc je dokonána. Mé kroky vede Bůh. Tak jako to bylo vždycky, nyní i navěky věků. Amen.” Komtur povstal, obrozený ve své víře, avšak již nebyl tím, kým dříve…

  • Kiki

    Epilog a poslední chvilky řádové sestry Kristýny

    Citadela šedých – Když Kristýna padala k zemi, ani si nestihla pořádně prohlédnout tvář svého posledního nepřítele. Cítila jen čepele, které několikrát prosekly její tělo. Už když padala, uvědomila si, že i když je její tělo zatím jenom zraněné, je už mrtvá, zanechaná šedým, kteří se přes ni protlačili. Ve své duši cítila zvláštní směs zmatku, vzteku… ale nejhorší byl pocit samoty. Na konci byla sama… Náhle uslyšela slabé zasténání. Rozhlédla se a uviděla pannu Margaret ležící opodál. Přesto, že by jí mělo být Margaret líto, málem zaplakala štěstím, že jí bůh dopřál i ve smrti společníka. Z posledních sil se k Margaret doplazila a objala ji kolem ramen. Dívka byla v bezvědomí, ale i tak byl ještě čas. Zatímco jí Kristýna slabým hlasem dávala poslední pomazání, z Margaretina těla vyprchal život a její duše se mohla odebrat do ráje. Poslední dobrý skutek, pomyslela si Kristýna a začala se modlit za svou duši. Nestihla dokončit ani první otčenáš…

    Epilog řádové sestry Gertrudy

    Gertruda ležela tiše, jen se svíjela v bolestech. Byl to zatím snad nejtěžší záchvat a ona si přála už konečně umřít. Snažila se necítit k bohu nenávist, ale uvědomovala si, jak jí nemoc pomalu zatemňuje mozek. Na té sopce jsem měla umřít, bezhlesně vykřikla. Měla jsem tam chcípnout a ne se pomalu rozpadat zevnitř. Byly to už dva měsíce od chvíle, kdy ďábelské paprsky ze zničeného kamene pronikly do jejího těla a uhnízdily se tam. Dva měsíce, kdy se cítila čím dál tím hůř. Sestry Agnes a Gabriela dělaly, co mohly, ale dokázaly pouze na chvíli potlačit bolest. Už tu neměla být, je z ní živá mrtvola… neužitečná, k politování či znechucení. A bůh jí nedopřál ani hrdinskou smrt, jen tohle pomalé umírání v lazaretu. Všichni jí byli vděční, ale viděla v jejích očích, jak jí již odepsali. Poděkovali jí a pak se obrátili jinam, tam, kde ještě zbývala naděje. Je už vlastně mrtvá…

    Sestru Gertrudu našli o dva dny později ve stáji, houpala se u stropu. Zničený Gotfried objevil ve své bibli lístek jen s jednou větou – “už nevěřím”. Ani jí nemohl křesťansky pohřbít…

  • Đark Đark

    Tak i já bych rád poděkoval všem, kteří přispěli ke zdárnému průběhu FT 2012. Počínaje vedoucími, kteří měli obrovské nasazení na všech svých funkcích, přes hráče, kteří na tu naši hru přistoupili a nechali se jí vtáhnout a rozhýbali svět za velkou louží až po parádní zajištění od paní Háty. Mňam. Speciální dík pak 6., za super náhec a parádní rozjetí daného settingu. Bylo to super! P.S.: Schválně jestli víte, kdo mohl za smrt všech Ödeťanů? 😛

  • Rodrigo Rodrigo

    Ještě jsem se chtěl zeptat, nenašel jste někdo takový celo-kovový nůž. Nemá žádnou dřevěnou rukojeť, ale čepel v tu rukojeť přechází. Rukojeť je mírně zdobená. Mohl by se nacházet v takovém po domácku udělaném koženém pouzdře..

    • Edric

      Fakticky ho potřebuje, protože ho dostal od kamaráda k narozeninám a ten kamarád ho zabije jestli ho už ztratil 😀 ;D

    • Goranda Goranda

      jestli vypadal jako nůž na dopisy, tak ten měl někdo dost dlouhou dobu na verandě chatky a říkal, že ho našel a neví, čí je…

  • Kedar Kedar

    Když už jsme tedy u těch epilogů:

    Pro Yuriiho nebylo lehké, když se od přátel dozvěděl, co se stalo s Akem a Nikitou. Všichni byli nadčení, že jsou ve Valhalle, ale on tolik ne. Chyběl mu jeho bratr a hlavně cítil, že zklamal ve své přísaze. Ake zemřel a on tomu nezabránil. Stejně tak jeho bratr se vrátí domů potupně, protože nedokázal dostát svého slova. Doufal jen, že bratr se nebude mstít, že nebude dále válčit a stejně jako jeho otec včas odejde ke břehům Dněpru, aby založil rodinu. Nikita by si takový život zasloužil. Yurii se nemohl smířit s tím, že je Gerhard opustil. Ať se dělo cokoliv, byli přátelé na život a na smrt. Ať již byl cíl jakýkoliv, ať byla cena jakákoliv, tak se nikdy nemělo stát to, že se postaví proti sobě navzájem. Že spolu nedokáží mluvit a vyřešit problémy čestně a přímo. Takovou cenu by Yurii nikdy zaplatit nechtěl a to byl důvod, proč ve Valhalle nechtěl usednout ke stolu s Gerhardem, ač mu to rvalo srdce…

    • Kedar Kedar

      Tadeáš nevěděl, kam jde a ani, co přesně dělá. Věděl jen, že nebude nadále v osadě, kde je tolik zla. Když zjistil, že i jeho dobrý přítel a vůdce výpravy Antonio plánuje účast na pohanských rituálech, tak si uvědomil, že má jen dvě možnosti. Buď přesvědčit komtura a okamžitě tvrdě jednat a nebo v míru a pokoji odejít. Zvolil odchod, protože krve a bojů měl už dost. Třeba ho v divoké krajině Nového světa čeká jen smrt. Ale také je možné, že zde najde své místo mezi domorodci, kteří by mohli chtít přejít na pravou víru. Ať už tak nebo onak nikdo o Tadeáši ze Stříbra již znovu neslyšel…

    • Miranda Miranda

      Achjo :-/ Aneb tragikomické nedorozumění a rozkol uvnitř kapituly 🙁

    • Ragnar Ragnar

      Já ti nevím, jestli je Yuri ve Valhalle, vždyť byl křesťan…

    • Kedar Kedar

      Nevím, kde jsi k tomu přišel. Ale Yuri ve Valhalle je a křesťanem nebyl už celkem dlouho. Asi jsi nedával pozor, když se o tom mluvilo… 😀

  • Rodrigo Rodrigo

    Tady je můj skromný epilog

    Konečně jsem spatřil Brány Valhally, Ódinovu síň v Ásgardu. Před bránou již stepoval můj drahý přítel Jarvik. Radost zaplavila moje srdce, když jsem ho viděl s Yurim a dalšími. Na trůně neseděl Ódin, ale samotný Magni. Spadl mi obrovský kámen ze srdce, když jsem si uvědomil, že jsme uspěli. Možná jsme nezachránili ostatní bohy, ale severský panteon bude žít dál a my si budeme až do dalšího ragnaroku moci užívat zde. Zde v tom krásném sídle, kde jedny radovánky střídají další. V tom však mne zamrazilo. Uvědomil jsem si, že tu s námi není Halla. Hlavou mu procházeli černé myšlenky. Asi musela bitvu přežít, ale co když ji zajmou a úpálej a můj bratr, kde je? Gerhard a ostatní oslavovali, ale mne do smíchu nebylo. čekal jsem u brány nad schodu a hodlám tam čekat tak dlouho dokud se Halla neukáže. Gudrika vem čert, ten má pro co žít má rodinu a sídlo a stejně nikdy nechtěl do Valhally. po dni marného čekání se ke mne připojil Jarvik. Sedl si vedle mne a začali jsme probírat svůj předchozí život. a čekali jsme. dočkali jsme se ??

  • Miranda Miranda

    Tak když už tady Adso začal něco podobného a já na Rodrigův popud napsala dva možné konce mojí postavy, tak se o to taky podělím. Nutno říct, že se mi do přemýšlení o postavě vůbec nechtělo, protože se mi ani jedna verze nelíbila 😀 A je stejně tak dobře možné, že by pravda byla úplně někde jinde – nechali byste mě třeba v Novém světě a já bych tam někde umřela ve vesnici apod… A PS: nechci slyšet žádné řeči, že bych jako holka nešla do Vallhaly! 😀 Je to fantasy tábor, takže se může přihodit všechno;-)

    1) Když jsem otevřela oči, nemohla jsem tomu uvěřit. Skláněla se nade mnou skupina lazariánů, těch, kteří po nás prý vyhlásili pátrání “živé – nebo mrtvé, hlavně ty kacíře najít”. Evidentně mě nějak vyléčili, protože na mém těle nebyla znát rána. Když jsem však spatřila padlého Gerharda, Jespera a hlavně pak Erlenda, zmocnil se mě obří vztek, zoufalost, neutuchající pocit naprosté porážky. Nepovedlo se nám to, pro co jsme sem celou dobu šli, proč jsme nasazovali vlastní životy i zdraví. A ještě zde, na konci naší cesty, která nám dávala ještě před chvílí poslední záchvěvy naděje, padli další. Nejsou již žádná další jablka a nikdy už nebudou. Neotevřeli jsme brány Vallhaly, i když jsme se mohli na vlastní kůži přesvědčit, že to, čemu jsme věřili, je skutečné…Přežil jen Enver, který utekl před strážemi a jistou smrtí na hranici do lesa, kde se – dle mého úsudku – pověsil na 9 dní na strom, jak přísahal Odinovi. Gudrik byl odveden do žaláře, následován svou ženou. Jestli se dovedli ze své viny vyvléct, těžko říct. Přála bych si, aby ano. Můj nejmilejší člověk na světě, bráška Erlend, byl už mrtvý – dobře tomu tak. Zasloužil si to – a tím nemyslím jakkoli jízlivě. Taky bych si bývala přála zemřít v boji…Pamatuju si, jak jsem mu říkala, že jestli nás odsoudí na hranici, budu si přát, aby nám oběma dali zbraň a my se mohli ve vzájemném boji zabít. Nevím, jestli bychom to nakonec dokázali, ale kdyby ano, celý svět by si mohl šuškat o tom, jak pevná a bezbřehá může být sourozenecká láska a jak pevná a bezbřehá může být víra v bohy… Takhle jsem zbyla jen já a okruh přibližujících se strážných s Komturem v čele. Tvářili se škodolibě, konečně tu kacířku lapili a buď ji odsoudí hned a nebo ji pošlou před papeže. Na to jsem nehodlala čekat. Prvnímu jsem se prosmýkla kolem pasu a sebrala mu záložní tesák. Stála jsem s ním , neohroženě, koukající všem přítomným do očí. Erlend věděl, jak málo jsem se bála vlastní smrti -nebylo moc toho, co bych mohla ztratit, ale jak moc jsem se bála smrti druhých…Když se na mě vrhli, bila jsem se prvních pár vteřin jako lev. Než na mě padlo tolik ran, kolik moje dívčí tělo už nemohlo snést. Cítila jsem se jako tehdy, kdy nás Siegfried učil uličku smrti – nemyslet, jen se prát. Padla jsem k zemi, jen kousek od rozpřažené paže Erlenda. Jen kousek a mohla jsem skutečně umřít s jeho dlaní v mé! …. Kráčela jsem po schodech vzhůru. Měla jsem klidnou tvář a cítila v srdci klid a mír. Než jsem si stačila uvědomit, že zažívám totéž , co jsem viděla v tajemném zrcadle při pohledu na Jarvika, došla jsem až nahoru. A hle – brána byla otevřená! Jaké bylo moje překvapení! A o to větší pak, když mi už z dálky mával Erlend a Jarvik. Tak přece jsme uspěli! Tak přeci byl důvod bít se za naši věc! Tak přeci to nebylo zbytečné a to, co jsem nestihla zažít na zemi, teď budu prožívat ve Vallhale. Jen po rodičích se mi zastesklo, než jsem naplno vešla v místo neutuchajících radostí….

    2) pacifističtější verze (kdybyste nás nechali být). Přežili jsme jen já, Enver a Gudrik s Katarínou. Zbytek výpravy nám plivnul do tváře, ale nechali nás odcestovat zpět do Evropy. Z Envera se stal ještě zadumanější a ještě častěji agresivní starý muž, který se od té doby skoro nezasmál. Když cítil, že se jeho hodina blíží, neohroženě se pověsil na 9 dní na strom – podle staré přísahy Odinovi. Gudrik s Katarinou přerušili kontakty se Španělskem a odcestovali do poklidu naší tvrze. Otec mu předal dědičná léna a nedlouho poté oba rodiče zemřeli. Já tam žila nějaký čas s nimi, ale také ze mě nebylo možno vyloudit mnoho úsměvů. Cítila jsem se na tvrzi najednou jako v zajetí, prázdné izolaci, kde není žádný cíl. A také jsem viděla, že Gudrik s Katarinou vedou spokojený rodinný život, narodily se jim děti, zatímco já byla pořád sama, ve své dávné komnatě, z procházek po venku jsem již nečerpala tolik veselí. Milovala jsem jen zvířata a denně vzpomínala na naše bohy, na Erlenda, na to, co se stalo v Novém světě…Tento útěchu nepřinášející a srdce nenaplňující život jsem se po necelých 2 letech od návratu rozhodla opustit – tehdy, kdy Gudrik už měl svoji rodinu a mě už moc nepotřeboval (čímž netvrdím, že mě stále neměl rád…). Vyhledala jsem s menšími či většími nesnázemi některé členy bývalé kapituly (která byla pro pohanství rozpuštěna a každý, o kom se veřejně vědělo, že byl jejím členem, byl psancem) a s nimi se pouštěla do nových hledání. Věděla jsem, že v Evropě nic víc, než v Novém světě najít nemohu, ale jestli ve mě něco zůstalo živého, pak Gerhardův odkaz. Přeci tu ještě může být několik artefaktů bohů / ztracené báje…Třeba ještě někde klíčí semínko stromu – jabloně….Při jedné nepovedené akci – jako tenkrát, s Jarvikem – jsem přišla v noční potyčce o život. Pamatuju si jen, jak jsem pomyslela na Erlenda a Magniho…a pak už jsem kráčela po nebeských schodech vzhůru…Všechno mi přišlo tak samozřejmé, všechno bylo, jak má být. I to, že brána k Vallhale byla otevřená! Jakto? Než jsem se stačila s údivem nahlas zeptat, uslyšela jsem zvonivý hlas Erlenda. “To koukáš, co?” zavolal na mě šibalsky a pak mě objal. “Vítám tě u nás! Jarviku?…Už je tu! ” – chodili se prý každého rána koukat, jestli už konečně nespatří i mě. Já jim padla do náruče a nechala se dovést ke stolům prohýbajícím se pokrmy. To, za čím jsem šla, se tedy povedlo! Ti, kteří za to položili život, si teď po právu užívají odměnu…

    PS: Vymýšlela jsem to sama, co jsem psala o Enverovi a Gudrikovi by tak tedy podle jejich vůle nemuselo být;-)

  • Adso Adso

    Věnováno Šesté, neb všichni nevědí, jak to bylo, a Lazaritánům, kteří plánovali záchrannou operaci.

    Kaisa dočetla dopis a prudce ho vhodila do krbu a sledovala ho pohledem. Ingrid byla překvapená, neboť to bylo jediné znamení pohnutí, které na ženě zaznamenala. Žádné slzy, nářky, dokonce ani neposlala děti pryč, obě seděly u jejích nohou a hrály si s vyřezávanými postavičkami. Ingrid se s Kaisou neznala příliš dobře a dlouhé ticho ji znejisťovala. Teprve když poslední kus dopisu shořel na popel, Kaisa obrátila oči k ní a promluvila:

    “Když jsem se ptala, proč musí odjet, můj manžel mi řekl:

    Gerhard se možná ženě za přeludem a ostatní ho příliš ochotně následují. Stejně jako oni bych si přál, aby měli pravdu, ale nevěřím, že cesta bude tak snadná, jak si představují. Čeká na nás mnoho nebezpečí a budeme chodit po tenkém ledě a dost možná to všechno bude k ničemu. Ale na tom nezáleží, neboť ti lidé jsou moje rodina a dlužím jim toho mnoho. I kdybych nedlužil, mám je rád. Musím jet s nimi, abych je chránil, abych držel na uzdě jejich nadšení, které by jim mohlo bránit ve zdravém úsudku. Věřím, že jen tak se můžeme vrátit všichni zpátky, ať už úspěšní nebo neúspěšní. Proto musím jet.

    Můj manžel, Jasnosti, tam jel proto, aby chránil Vás, Vašeho bratra i ostatní z Kapituly. Nedokázal si připustit, že by viděl někoho z těch mladých umírat a byl ochoten je v tu chvíli zastoupit.
    Jsem hrdá na to, jak zemřel, protože se nezprotivil svému přesvědčení. Necítím k Vám zášť a z ničeho Vás neobviňuji, protože to bylo jen jeho rozhodnutí. Ale nenuťte mě, abych byla ráda, že vás zachránil. Stokrát raději bych tu viděla stát jeho a vaše těla zakopaná v Nové zemi. Nechoďte mi už nikdy na oči, Vy, Enver ani Hala. Nikdy.”

  • Miranda Miranda

    Jo – už jsem si vzpomněla, co jsem chtěla ještě vychválit – efekty! 😮 Letos bylo strašně moc dobře vymakaných scén 🙂 Ať už divadla, nebo příchod k Aztékům nebo Aztéčí rituály nebo hudba u TDčka… A ta hudba pouštěná vždy, kdy to šlo, ta taky hodně zvedla všechno;-)

    • Adso Adso

      Naprostý souhlas, divadla byla výborná a bylo za nima vidět spousta práce a organizace. Třeba jen ta hudba, to musí být velká komplikace navíc…

  • Ragnar Ragnar

    Měl bych jedny ztráty a nálezy, mám u sebe Odinovo kopí – reálná hlavice na kopí, kterou jsme dostali na začátku do Kapituly, čí je? Jsem ochotný se s ním v pátek večer stavit někde v Bolce.

  • Kargar Kargar

    Taky všem děkuji za vše obvzlášt oraginazci a hlavně berethirovi a Adě mohu říct že to byl muj zatím nejlepší tabor.Jinak děkuji všem hračům obvzlast osazenstvu Lazaretu bavilo mně to s váma a pak jestě Adsovi jedna z mala smrtí co mně opravdu mrzela no abych hlavně nezapoměl poděkovat Elfin se kterou jsem si dobře zahrál.

  • Sid Sid

    I já sem napíšu pár řádků. Tento tábor byl pro mě mezníkem hned v několika ohledech. Desátý tábor s sebou nesl velká očekávání a v mých očích je splnil. Byl hodně nestandartní a zažil sem při něm věci, které mě nutí zamyslet se. Desátým táborem jsem započal desátý rok v Academii, desátý rok s přáteli a činnostmi, což mi umožňuje na krátký čas v roce opustit stereotyp a skutečně se bavit. Desátý tábor pro mě ukončil jednu dekádu a zároveň otevřel další, která doufám bude minimálně stejně tak přínosná jako ta první. Teď, když už jsem v pohodlí domova a začínám rok čekání na další tábor si uvědomuji, že by můj život vypadal úplně jinak nebýt členem AD.
    Dalším mezníkem pro mě byl fakt, že poprvé jedu jako organizátor. Po devíti táborech velká změna a předtáborová nejistota, jestli to nebude příliš velký skok z devíti zhýčkaných let hráče do tvrdé práce orgů. Nakonec se všechny mé obavy rozpustily a některé herní záležitosti sem si užil i více než hráč. Pokud bude tábor 2013, tak bych se chtěl opět podílet na organizaci, protože tímto rokem jsem rozhodně nesplatil ani v tom nejmenších to, co mi AD dávala předchozí léta.

    Na závěr bych chtěl přidat několik děkovaček. V první řadě děkuji Kubovi, který mi dal důvěru a umožnil mi tak připojení se k orgteamu. Dále všem orgům, s tím že bych chtěl vyzdvihnout CNN a Daria, se kterými sem se podílel na organizování frakce z Anglie. Děkuji i všem hráčům, bez jejichž náhecu hrát si by nic z těch předchozích 14ti dní nešlo. A v neposlední řadě paní Vaňkové, jejíž kulinářské kreace jsou třešničkou na dortu každého tábora.

    Doufám že se uvidíme na Vandrárně a dalších akcích.

    Zdaj Sid

  • Eilonwy Eilonwy

    Konečně doma! Takže se hned připojím k zástupům nadšených! 🙂 Táborový setting byl geniální, celý příběh naprosto úžasný. Děkuji všem orgům za skvěle odvedenou práci a našim frakčním vedoucím Conanovi a Sidovi za dokonalou zábavu a rady (nikdy nezapomenu na démona – kámen, když poprvé roztáhnul svá křídla a na usměvavé a jejich pevnost a mé nutkání zvracet :-)). Také děkuji paní Vaňkové za skvělá jídla a za její trpělivost s mými jídelními návyky. Také mockrát děkuji všem hráčům, skvěle jsem si s vámi zahrála. Jo a díky Mamrovi a Deraniovi za výpravu, která byla epická! Jsem zkrátka nadšená a nabitá novou energií.
    Afterparty jsem si také moc moc užila a chci ještě poděkovat Nathovi za nocleh, Kedarovi za svezení a Dunarovi za profeionální doprovod po Praze 🙂
    Tak snad na Vandrárně!

  • Miranda Miranda

    Aby to tu nebylo jen nostalgické, uvádím zde nějaké hlášky, které se mi povedlo zaznamenat (ale bohužel mnoho dobrých padlo ve chvíli, kdy je nebylo kam zapsat a upadly v zapomnění…):

    A) Rodrigo (o stvůře) : “psopes.”

    B) Ragnar: “Uděláme mozkobouření”
    My: “Cože uděláme?”
    Ragnar: “No, brainstorming, ale po staru”.

    C) krycí název pro cestu za probuzením severských bohů = “cesta za
    nejlepším sýrem”

    D) Dunar vypráví historku o tom, co dělali s Yurim celou noc v Janově
    (chlastali) “Šli jsme z jedný díry do druhý…”

    E) Atilla (na otázku, co vidí): “Nic moc”.
    Dolly: “Tak nic nebo moc?”
    Atilla: “Mno, obojí.”

    F) Dunar: “Kdybyste chtěli pohřbít všechny Turky, tak byste kopy hrobali
    ještě teď.”

    G) Janetta (o bylině): “Smrdí, ale pomáhá.”
    Dolly (který se právě vykoupal v bažině): “Mluvíš o mně?”

    H) Ragnar (o Infraktovi): “Infarktus.”

    CH) Ragnar: “Po této výpravě se dovíme, kam vlastně nás to svatý otec
    poslal.”

    I) “Zabít kůly a stlouct žebříky” (aneb – jak si to mohou vyložit peoni)

    J) zuSKA: “houno” (něco mezi houní a rounem 😀 )

    K) Mu o psím mase: “Někdo v tom vidí mnohočetné hematomy, někdo dobře
    naklepaný řízek.”

    L) Ragnar: “Možná jsem měl sestře (Ingrid) říct, aby ten dopis neotevřela
    hned, ale až kdybych se nevrátil.”
    Někdo: “Měl jsi tam napsat, ať to otevře zítra.”
    Dark: “Tak to by to ale neotevřela nikdy, kdyby si denně přečetla
    “otevři zítra”.”
    (pauza) …Rodrigo : “Tak…blonďatá je na to dost…”

    M) Aerentiel nadává: ” D P Č. ”

    N) Všichni: ” Ale proč by se bohové schovávali zrovna k ledovým obrům?”
    Ragnar: ” Třeba bohové za mrazu vydrží dýl.”

    O) v hádance : “budosvicen”.
    Všichni: ” Co to jako je ten Budosvicen? ….Ahá! Buď osvícen!”

    P) Aeráč jako peon, co našel ve čtverci vypletený kříž: “Jé, okýnko. To si vezmu k sobě do chaloupky. Tam mám jenom dvě.”

    Q) zuSKA : “Víš, kolik stojí šmitec?” (smyčec)

    R) Kargar o strašlivých severských bozích: “Ti vaši bůžkové…”

    • Edric

      ROFL 😀 😀 😀 😀 😀 jedna perla za druhou 😀

    • Adso Adso

      S: Gerhard: Pak tu prošívku roztrhali vlci a bylo konečně po ní.
      Yuri: Kéž bych ji přitom neměl na sobě.

      T: Ake: Kdyby se Gerhard rozhodl bojovat, nejspíš zemře, a my nechceme, abys to viděla.
      Ingrid: Jesti se rozhodne bojovat, chci v tu chvíli stát za ním a praštit ho obuškem přes hlavu.

    • Ragmon Ragmon

      Gottfried: Od svržení Gerharda je tu bordel jak v Polsku.

      Ake: Tak a teď spolknete svou pýchu a půjdete si nechat udělat zbroj od toho poláka! Hned! A to je rozkaz.
      Gottfried chvilku vražedně kouká a pak jde, sotva zajde za roh…
      Gerhard: Tak a teď spolknete soji pýchu a necháte si udělat zbroj! To je rozkaz!

      Gottfried na léčitelky od Lazara: Jste tady ty nejdůležitější a rozhodně i ty nejkrásnější osoby.
      Agnes: O děkuji Herr Gottfried za tyto lichotky a teď vám něco řeknu. Jsem polka a jmenuji se… blabalbalbablabla

      Gottfreid: Kolik vás tu ještě je? Že by se tady tomu mohlo začít říkat Nové Polsko.

      Před námi rozbitý most a přes propast vede jen lano:
      Berethit: Ne že bych vám chtěl radit, ale to lano se tak trochu svažuje…

      Le wild hrochorožec appears
      Org: Je to obrovskeh hrochorožec!
      Někdo z davu: Hrochonožec, utíkejte!
      Někdo jiný (ne Hobl) skoro venku řve na lazaret: Je tam obrovský krokosaurus!

  • Goranda Goranda

    Nevíte náhodou někdo, kde by mohl skončit můj foťák po AP? Je nezvěstný i se všemi těmi fotkami z večera… 🙁

Mus bt zalogovn pro zanechn komente.

Coded by (MW) and designed by Đark
© 2009 Academia Draconica - All Rights Reserved!