Historie Karnasu, aneb „Zrod nejmocnější země v historii“

T`lor. To on za všechno může. Nejsilnější a nejmocnější vládce Pekla.

Před Leonyrem II. panoval Leonyr I. a říkalo se o něm, že je spravedlivým vládcem, moudrým a celkem vzato i mocným kouzelníkem. V té době, kdy spokojeně řídil celou zem ze svého trůnu, byl Karnas ještě malé obchodní království, které prosperovalo zejména díky naprosto dokonalé zemině – nikdy tam nikdo neměl nouzi o jídlo, příroda se starala o lidi jako o své vlastní děti.

Král měl manželku Savínu a nadevše ji miloval a ctil. A jelikož byl čas míru, nemusel ani řešit tolik královských povinností a tak většinu času trávil s ní. Lid sám ji nazýval „Mamí“ a ona se smála na všechny kdo jí takto oslovovali.

Nikoho by nikdy nenapadlo, jak kruté to oslovení ve skutečnosti je. Královna totiž, navzdory všem magickým i nemagickým pokusům a manželově péči, nemohla porodit dědice. Zpočátku to Leonyr I. ani Savína nevěděli. Dítě nepřicházelo a nepřicházelo, ale jelikož byli oba dva velmi moudří, trpělivě se snažili dál a tak uplynulo 20 bezdětných let.

Vládce země začal chtě nechtě propadat depresím. Způsobovala je mimoděk i sama královna, když mu neustále nabízela možnost jiné ženy, která by jim poskytla své lůno a oni by se pak starali o následného dědice. Takových žen se našlo mnoho, protože milovali své vládce a byli ochotni za ně položit i život. Ale král o tom nechtěl ani slyšet.

A pak přišel nejkrásnější den jejich života. Savína si byla jistá a král ohlásil dvacet dní oslav a taškařic na počest jeho ženy a budoucího krále. Po celé zemi se šířila radost jako ta nejnakažlivější nákaza a pro obchodníky a cizince, kteří občas do Karnasu zavítali, to bylo všechno tak opojné, že si kus toho štěstí vzali s sebou zpátky domů a tam ho předali svým lidem. Měla nastat krásná doba.

Jenže nenastala.

Měsíc předtím, než měla královna porodit prvorozeného syna a právoplatného dědice trůnu, Savínu postihla těžká choroba. Nikdo nevěděl kde se vzala a nikdo jiný podobné příznaky nikdy v životě neviděl. Začala jí červenat kůže a na různých částech těla se začaly objevovat jizvy a puchýře. A pověrčivý lidé v tom viděli náznak zlých sil a přestali nazývat svou paní, tu která je tolik milovala, svou matkou.

Leonyr byl v koncích. Zkoušel všechno, prostě všecičko co jeho inteligentní mysl napadlo. Rozeslal posly do všech přátelských i nepřátelských zemí a dokonce dal vyslat i magickou holubici mágům Tao. Nikdo však o této nemoci nic neslyšel a ať ke královnině lůžku přistoupil kdokoli, odešel se svěšenou hlavou.

Nemoc postupovala rychle a Savína se čím dal víc přestávala podobat člověku. Nakonec to bylo tak strašné, že nemohla ani mluvit, jen sténala v bolestech. Krále to drtilo víc než cokoli jiného. Blížil se konec měsíce. Medici, alchymisté, kouzelníci, mágové, věštkyně,  vědmy, čarodějnice i obyčejné bylinkářky se shodli na jednom. Královna porod nepřežije a kdoví, zda je dítě v ní zdravé.

A potom, den předtím, než měl být narozen Leonyr II., zabušil na městskou bránu muž. Byl obrovský, měřil hodně přes dva metry. Oděný byl v propracovaném černém rouchu, které celému jeho zjevu dodávalo majestátnosti a člověk měl skoro pocit, že ho pohlcuje, když se do jeho záhybů zadívá o chvilku déle. Představil se jako Ištarayasyuzin, ten kdo přináší zdraví a pravil:

„Odveďte mě k vašemu pánu, neboť není na světě nikdo jiný než já, kdo dokáže vyléčit Matku tohoto království. Spěchejte! Vaše paní již nemá více než hodinu času.“

Ihned provedli jak udělal, ani si neuvědomili, že se nad tím vůbec nezamysleli.

Když ho předvedli před krále, Leonyr druhý mu nabídl veškeré své bohatství, jen ať už jde a vyléčí jeho jedinou lásku. Ištarayasyuzin však namítl, že si nejdříve musí promluvit s panovníkem o samotě. Proti tomu se okamžitě zvedla vlna pozdvižení, zejména ze strany gardistů, avšak král je jediným pohybem ruky umlčel a svému hostu svolil. Pak trůnní sál opustili všichni vyjma vládce a léčitele. Temný akolyta dosud neukázal svou tvář a i když král seděl na vyvýšeném trůnu, převyšoval ho o hlavu.

Tam v té síni se odehrálo to, co se odehrát nemělo a způsobilo to zkázu mnoha lidských i nelidských životů.

Ištarayasyuzin vysvětlil králi podstatu svého umění – něco, za něco. Život za smrt. Lásku za nenávist. Slíbil mu, že vzdá-li se svého života, zachrání tak nejen život své ženy, ale i svého syna.

Leonyr ani zdaleka nevěřil tomu co mu tento neznámí návštěvník říkal, na to byl moc chytrý. Proto požádal černého obra ať mu dokáže pravdivost svých slov a hodil mu k nohám svou královskou korunu. Ištarayasyuzin ji zdvihl a proměnil ji na dlouhý zlatý meč vykládaný diamanty. Král byl udiven, ale pořád mu ještě nevěřil – takovýchto triků byli schopni i jeho dvorní mágové.

Jenže Ištarayasyuzin byl mistr slova a čas hrál pro něj. Přesvědčil vládce o nutnosti jednání a oba se přesunuli na smrtelné lože Savínino. Vypadala opravdu strašně, jizvy a puchýře již pokrývaly značnou část jejího kdysi krásného těla. Ve chvíli, kdy král a akolyta vstoupili, mávl zahalený léčitel rukou, tak aby si toho Leonyr nevšiml. V tu chvíli se všechny raný na královnině těle otevřely, boláky praskly a ona samotná vydala nepříčetný jekot způsobený tou hroznou bolestí. Roztřesený král padl na kolena, zacpal si uši a skrz proudy slz, jenž se řinuly z jeho pronikavě modrých očí volal:

„Dobrá tedy! Konej své dílo cizinče! Nabízím ti svůj život!“

Ištarayasyuzin se usmál do nepropustné tmy své kápě a odpověděl:

„Přijímám.“ Zvedl levou ruku a z ní vytrysklo nádherné zelené světlo, které začalo hýčkat královnino tělo. Rány se začaly pomalu zacelovat… Avšak v tu chvíli zachvátili královnu nepředstavitelné porodní bolesti – mladý král se dožadoval svého života. A místnost opět naplnil královnin bolestný jekot, protože ne všechny její rány byly zacelené a ona tak zažívala několikanásobně větší bolest než by měla.

Leonyr stále klečel na zemi, nechápal co se děje a plakal.

„Zastav to! ZASTAV TO ZATRACENĚ!!!! Nechci aby takhle trpěla!!!“

„Dobrá, ale vezmu si něco na oplátku. Souhlasíš?“

„Ano! SAKRA JASNĚ, vezmi si co chceš, jen ať už jí nic nebolí!!!“

„Dobrá tedy.“

A tak T`lor, nejmocnější pekelná bytost, dostal všechno co chtěl. Král, naprosto zubožený a šílený svým vlastním žalem, již přestal poslouchat všechno kolem něj… Svět se pro něj změnil v jedinou šílenou kakofonii zvuků.

….řev ženy….

….jeho vlastní beznadějný křik….

….souhlasíš?….

….ano….

…..křik ženy…

…..chuť vlastních slz…

…..souhlasíš?….

…ANO!!!!….

…..křik právě narozeného dítěte….

…..který náhle umlkne….

…..přežije, ale musíš souhlasit….

…..souhlasíš?

A král souhlasil, byl jako loutka, která neustále jen kýve hlavou pro ANO! A Ištarayasyuzin si strh svou róbu a odhalil se v celé své strašnosti, vysmál se králi i jeho ženě pro jejich hloupost, přiznal se k nakažení královny a se smíchem poděkoval panovníkovi za všechen obchod, který spolu uzavřeli.

„Nechť se stane.“ řekl a v tu chvíli všechny smlouvy jenž s králem navázal začali účinkovat.

Leonyrovu mysl v tu chvíli zaplavila nesnesitelná zoufalost následována nepříčetnou zuřivostí. Vrhl se na T’lora, ten ho však silou vůle zarazil metr hluboko do tlusté zdi paláce. Tak zemřel nejšlechetnější z králů. Pekelník ještě jednou věnoval křivý záchvat smíchu celému království Karnasu, pak se třikrát otočil na místě a propadl se do země.

Avšak obchod, jenž byl uzavřen mezi nimi platil.

Královnu přestalo cokoli bolet a její trápení skončilo, neboť zemřela hned po porodu.

Leonyr II. přežil, výměnou za život jeho otce. Ten však ohledně jeho syna kývnul na mnohem víc věcí, než měl prvně v plánu. Leonyr II. bude bystrý, chytrý, silný, houževnatý, lstivý, neústupný, inteligentní, zkrátka dokonalý v každém směru. A čím to všechno zaplatil? Karnas přestal být nadále plodnou zemí, plodiny chřadli a umírali. Na lidi bezdůvodně začala útočit lesní zvěř i jiná monstra, která v království předtím nebyla. A hlavně – život Leonyra II. patří na věky věků peklu a to s ním může nakládat, jak se mu zlíbí.

Nový král dospěl mnohem rychleji než to kdokoli předpovídal a už ve 14ti letech se ujal trůnu. Nastolil velmi striktní drsný režim a odůvodňoval to agronomickou krizí, ve které se jejich království nalézalo.

Začal budovat elitní armádu, kterou sám cvičil, protože už odmala byl génius boje a dokonalý stratég. Byl velmi zručný v magii a vynalezl způsob, jakým mohou mágové na dálku posilovat válečníky v prvních řadách bitev – takzvanou energickou strunu. Díky této skutečnosti a díky zarputilosti s jakou všechny kolem sebe učil být lepší, se mu skutečně podařilo vytvořit skvělý národ bojovníků a mágů, tak dokonale skloubený, že se mu nemohlo nic rovnat.

Pak už stačilo jenom vyhlásit válku sousednímu království. Bylo smeteno za půl roku. A tak to bylo s každým dalším – nikdo se Karnasu nedokázal postavit na odpor.

(omluvte chyby, nechtělo se mi to opravovat)

Komentáře