ZAHÁJENA REGISTRACE!

http://vandrarna.draconica.net/

Herní úvod od Conana:
Říká se, že cest do Vandaru je stejně jako hvězd na nebi, avšak existuje jedna, která je tak trochu zvláštní. Dějí se na ní zvláštní náhody – lidé potkávají známé, které už ani nedoufali spatřit, prchající dívky potkávají rytíře na bílých koních a lapkové čas od času narazí na povoz plný zlata, který nikdo nehlídá. Všichni šťastlivci, kteří po ní kráčeli, vyprávěli o podivných světlech, zvucích a obrysech v houští. Nikdo neví, kde se nachází. Staří lidé s úsměvem na tváři rádi tvrdí, že stezka si sama hledá ztracené poutníky, stejně jako pastýř hledá své zatoulané ovečky. Kdo po ní jednou šel, většinou ji již nikdy nenašel, jenže popravdě… ani nemusel. Dostal se do Vandaru, města z legend a bájí a jeho život se rozběhl nanovo.
Dnes po ní kráčel malý psík. Mopsík. Koukal se nalevo, koukal se vpravo, jazyk legračně polovyplázlý v obličeji nevinnost a vrásky plné lásky. Sama realita křičela “KDE MÁŠ PÁNÍČKA?”, protože takovýhle psík sám na cestě rozhodně nepřežije. Nemá šanci. Vlci, harpyje, hadi, děsi, lapkové, přerostlí pavouci, stínové bytosti… I jezevec by ho slupl jako malinu. Rozednívalo se, cesta se vinula skrz starý listnatý les a pod stromy byly husté stíny.
Ten prťavý blázen prošel skrz ten les v noci.
Náhle les skončil a přešel… ve skálu. Stromy zkrátka skončily a cesta dál pokračovala úzkou soutěskou mezi dvěma kamenými giganty. Psík vesele štěknul, podrbal se za uchem (na druhý pokus) a vydal se dál.
Za ním, skrytý v houští, pomalu vyšla na cestu záhadná postava a vydala se za ním.
Psík kráčel dál, nemusel měnit tempo, protože celou dobu ťapkal vycházkovým krokem. Najednou uslyšel “ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!” a do prachu před něj dopadl člověk. Nerozprskl se (jak by člověk čekal po tak dlouhém Á), ale psík se stejně polekal a poplašeně se schoval za kámen. Když vykoukl, být člověkem, udiveně by vyjekl, jelikož spadnutý se zvedl na rukou, otočil na záda a vyjeveně zíral na stále více modrou linii nebe mezi skalami nad sebou. Pak najednou byl ten muž na nohou a plácal se všude po těle. Oplácal tak prach ze svých šatů, ale jelikož byly šedivé, nezměnily se. “Nic mi není?” Podíval se nahoru, na nesmírnou dálku uzounké oblohy a zatáhl se za svůj dlouhý vous. “Cože?”
Psík instinktivně poznal, že nezemře, ani nebude zraněn, a vylezl ze svého úkrytu.
“KURDOM!” Nadskočil muž a zvedl ruce do obranného karate postoje. “Démon!”
Psík naklonil hlavu doleva (Vážně?) a pak jasně štěknul.
Chlapíkovi se přes obličej mihlo poznání, potom úleva a poté se usmál.
“Pejšék!” Zašišlal a shýbl se, aby ho mohl pohladit. Psík se nechal, vrtěl ocáskem a tvářil se vtipně.
“Malinkej pejšku, kde to kurdom šem? Jaktože nejšem na šlačky noo? No jaktoo, pejšku?”
“Ten pes ti to nepoví, pane.” Muž co hladil psíka, se otočil s vykulenýma očima, odskočil a postavil se do dalšího svého karate postoje.
“Ale já bych mohl.”
Před pejskem a mužem v šedé, stál muž v tmavě zelené. Měl nádherné rukavice, nádherný plášť a v rukou měl nádherný luk, ve kterém byl založený nádherný šíp. V jeho nádherném obličeji, i když zpola skrytém nádhernou kápí, se zračilo nádherné odhodlání. Šedý pochopil zbytečnost svého postoje a zvedl ruce do “já nic”. Zelený řekl:
“Slyšel jsem řev a očekával jsem skalničku… nebo něco.” Všiml si psíka a pokynul mu na pozdrav. Psík mu kývnutí důstojně oplatil. Pak se Zelený zadíval na Šedého.
“No a vidíš – nic!” řekl Šedý. Pak spustil ruce a zadíval se ne nebe. “Nechápu to, ale vážně – nic.”
Zelený se zamračil a pak ukázal na psa.
“Ten je tvůj?”
“Ne, vybafnul na mě zpoza támhletoho šutru hned potom co sem sem spadnul.”
“Spadl?”
“Jo.”
“Shora?”
“Jo.”
Oba se opět zadívali nahoru a pak na sebe.
“Měl bys být mrtý,” řekl Zelený.
“Jo.”
Chvíli se opět dívali vzhůru. Pak opět promluvil Zelený.
“Slyšel jsi někdy o Tajné cestě do Vandaru?”
Šedý se jen zamračil a zavrtěl hlavou, ale Psík byl náhle vzpružený, uši vztyčené, jazyk zastrčený. Zelený se usmál.
“Právě se na ní nacházíme.”
“O Vandaru jsem slyšel…” Šedý zíral na ostré hrany skal a mluvil pomalu a jakoby vzdáleně. “Je to prý kouzelné město, kde noci a dny ubíhají rychleji, kde se válečníci bijí s draky a mořskými příšerami a kouzelníci cestují do jiných světů…” Stočil zrak zpět na Zeleného. “Ono skutečně existuje?”
“Jistě. Samozřejmě.” Zelený se otočil a zahleděl se dál po cestě, do skalní hlubiny. “Je to cíl mé cesty už dlouhé roky.” A pak prostě vykročil vpřed. Psík se ani nerozmyslel a vyrazil také. Šedý ještě chvíli stál a nevěřícně zíral. Ale pak šel taky.
Šli dlouhé dny a právě procházeli kukuřičným polem obřích rozměrů. Klasy dosahovaly čtyř metrů a kukuřice v nich byla velká jako široký meč.
Zelený vyprávěl o Vandaru jeden příběh za druhým a každý byl epičtější než ten předchozí. Šedý vše hltal s hladem člověka, který se s ničím podobným nikdy nesetkal. Psík spokojeně ťapkal. Pánové mu dali vodu a sušené maso.
Všechno podle plánu.
Byli v polovině příběhu o Valpurgiovi, slavném kupci a intrikánovi, když z kukuřice vedle nich vykoukla hlava v rudé kápi.
Všichni přítomní ztuhli. Psík vrtěl ocasem.
Hlava byla elfí a byla ženská. Její výraz, navzdory její z určitého pohledu srandovní poloze, byl velmi vážný.
“Do Vandaru?” zeptala se. Když všichni tři přikývli, usmála se, ale byl to jen úlevný úsměv. “Díky Vandarovi.”

Ukázalo se, že žena je věřící alchymistka, na cestě za novými postupy, Zelený je lučištník hledající práci žoldáka a Šedý horolezec hledající poklady. Narozdíl od Šedého, byla žena očividně vzdělaná a o Vandaru věděla mnohé – podle ní mnohem víc než Zelený.
Zatímco Zelený tvrdil, že Vandaru se nyní daří jako nikdy předtím, Alchymistka pravila, že situace nemůže být horší. Podle Zeleného je nyní univerzitní stav města tím nejlepším co ho kdy potkalo, do města proudí nový studenti a pracující a Vandar prosperuje i díky místním znovuotevřeným dolům. Zelený tvrdí, že svoboda ve městě je přímo cítit a žít v něm nikdy nebylo zábavnější. Sithartovi kněží pomáhají po fyzické stránce kde se dá a kde nestačí jejich pomoc, pomůže Vandar.
“Vandar říkáš?” pravila Rudá. “Je vidět, že jsi neproudil po stejných stezkách jako zprávy a informace.”
Podle Rudé bůh Vandar svou moc nad městem Vandarem ztrácí. Sitharta a jeho činy jsou mnohem více patrné a mladí lidé neustále proudící do univerzity a města jsou často neznalí historie města a dají na první dojem. Bohoslužby však navzdory malé docházce stále pokračují.
Sithartovi se prý daří víc než kdy předtím… A víc o něm Rudá nemluvila.
“Všechno ve městě se teď točí kolem Univerzity a Svobodných…”
“Svobodných?” zeptal se Zelený.
“Ano… Je to nová organizace a podle mých zdrojů – a mého skromného názoru – je to obyčejná sebranka vykradačů hrobů. Prý obsadili a zrekonstruovali Iron Fist…” Zavrtěla hlavou. “Nedokážu pochopit, jak tohle mohla Univerzita a Vandar dovolit…”
“Tvé zdroje se mýlí.” Řekl Zelený. Rudá se zastavila, ale když to nikdo jiný neudělal, zase vyrazila.
“Co tím chceš říct?”
“Že Svobodní nejsou vykradači hrobů. Jsou to hrdinové.”
Jeho slova zazněla jako píseň z dávných bájí. Šel první a když pronesl poslední slovo, rozrazil poslední klasy a zapadající slunce ozářilo jeho tvář. V tu chvíli vypadal jako jeden z nich…
Jako hrdina.
Přes něj uviděli krásnou cestu skrze dávno zdivočelá pole a Rudá řekla:
“Poslední úsek před starým Vandarským lesem.”
Šedý se k ní otočil.
“Říkáš to s obavami.”
Rudá přikývla. “Slyšte dobře zbytek toho, co vím.”
A oni naslouchali. A jak slunce zapadalo, zapadal s ním i pocit bezpečí. Vzduch se ochladil a divoké chřestilo a šustilo.
Ve městě Vandaru se možná žije dobře… Možná… Už chvíli z něj nepřišla žádná zpráva. Z okolního světa je jich však mnoho a všechny tvrdí to samé. Armády Zahrainu se prý shromažďují k nějakému hroznému skutku. Někdo tvrdí, že hodlají dobýt nový kontinent, ti ustrašenější tvrdí, že se chystají na pogrom všech obyvatel, kteří původně nepochází ze Zahrainu.
“Já myslím, že se něco blíží a oni to vědí.” Řekla Rudá.
Psík pronikavě štěknul, trošku u toho poskočil, ale nikdo mu nevěnoval pozornost.
“A pak je tu ten les…”
“Vandarský les je nebezpečný, ale ne pro zkušeného lovce,” mávl Zelený rukou, ale moc ledabyle to nevypadalo. “Se mnou se nemusíte bát.”
“Vandarský les je starý. Nejstarší les na tomto světě, dej Vandar. Vždy byl divočejší než obyčejné lesy, ale posledních pár let se prý mění. Kazí se.” Z jihu zavál ledový vítr a Šedý se otřásl. Rudá se na něj podívala a řekla: “Ale pořád je to jenom les.”

A nyní stáli před ním. Čtyři poutníci na prastaré, laskavé cestě, která náhle končila přeťata zelení a roztrhána kořeny. Rudá zírala, nechápala, že tato stará stezka, kterou našla pomocí sfér, náhle končí. Měla vést až do Vandaru!
Zelený udiveně civěl na stromy, šlahouny, trávu, mech… Na všechnu tu přebujelou zeleň a temnotu za ní. A slyšel les. Slyšel, jak trýznivě naříká… Cítil, jak skrz něj prolézá hniloba a jak moc, ó jak moc to bolí. Cítil bytosti požírající ho zaživa.
Šedý se snažil dýchat. Jeho zornice byly rozšířené a ústa do široka otevřená. Nepatrně vrtěl hlavou. Setkal se právě s něčím strašlivým a byl si tím naprosto jistý. Za touto zelenou oponou není nic než smrt.
“Ď-díky.” vykoktal a začal klopýtat zpátky. Rudá, Zelený a pes se na něj dívali. “Ani nevím, proč jsem s vámi šel… Já…” Podíval se zpět na tu stěnu ze zelených a hnědých spárů a na hluboké stíny mezi nimi. “Já dál nemůžu.” Pak se prostě otočil a začal utíkat. Chtěl být pryč od té smrti co nejdál a co nejdřív.
Rudá se za ním dívala. Zelený v jejích očích spatřil pochybnost a v duchu se jí vysmál.
“No tak, alchymistko,” řekl a sundal z ramene dlouhý luk. “Je to jenom les ne?”
Poté vstoupil do lesa. Alchymistka se rychle podívala zpátky za vzdalující se šedou tečkou, zlostně si dupla (Musím!), vypila malý flakónek a skočila dovnitř.
Psík za nimi hleděl. Jeho ocas se nevrtěl. Ještě chvíli počká.
Ještě chvilku.
Teď.
Panto měl první službu na bráně a upíral oči do tmy jako nikdy v životě. V těchto dobách byla hlídka na bráně jedna z nejdůležitějších služeb – to co z lesa poslední dobou vycházelo… A najednou něco uviděl.
Z okraje lesa, z malých stromků, z těch, které pokaždé vyrostou, když je pokácejí, se vynořil psík.
Mopsík.

Les ten večer mlčel. Jen v korunách stromů by ti, co naslouchají mohli zaslechnout slabý, tklivý hlas…
Rudozelený…

Komentáře