Vyprávěj, dědo. O strašidlech a elfech nám vyprávěj.

Starý muž si přitáhl ovčí houni, přehozenou přes kolena a z hluboka se napil z hliněného korbelu.

Ale kdež, dnes v noci se nesluší o strašidlech mluvit. Dnes v noci by každý měl práh solí posypat a doma být. Slyšíte to kvílení? To na blatech elfové duchy volají, nečisté síly přivolávají. Téhle noci přízraky se za vesnicí kradou a hledají opozdilce, kteří doma za práh se neschovali. Nene, dnes v noci je tůze nebezpečné zbytečnými řečmi si problémy přivolat.

Povím vám něco jiného, o velikých lodích na kterých připlula má bába, když pole u nich v létě usychala a na podzim úroda mrzla než dozrála. Když zvěř v lesích byla tak hubená, že žebra bys na jelenovi okem spočítal. A když v zimě mrzlo tak, že celý den a noc musel oheň v kamnech plát, jinak se rodina už rána nemusela dožít. 

Tehdy moudří se sešli a dali postavit lodě. Veliké lodě pro celé rodiny, ba vesnice nebo i městečka. Mocní páni nakládali své poklady a chudáci na lodě nastupovali jen s tím, co na sobě zrovna měli. Lodí to bylo, že kam až oko dohlédlo se plachty bělaly a volání námořníků rozléhalo.

Lodě pak, jak se ví vpluly do čarodějné bouře, ve které se prý voda vařila jak v hrnci a všude se valila oblaka páry. Přece ale byla zima, prkna na lodích se pokryla jinovatkou a mužům drkotaly zuby. Najednou bouře skončila, nebe se rozjasnilo a svítily na něm jiné hvězdy. Má bába nic z toho neviděla, protože byla celou dobu pod palubou, ale tak to slyšela od jednoho z námořníků.

Potom ráno na obzoru uviděli zemi. Zelené lesy, louky a háje plné zvěře. Ve vodách se hemžily ryby a na palubách lodí propuklo veselí. Nebyl však pro poutníky všem hrůzám konec. Slunce zakryl černý mrak, zafičel vítr a moře se zvlnilo. Vichřice rvala plachty a lámala stěžně. Vlny hnaly loďstvo na skaliska u pobřeží a hrozilo, že všichni utonou. Ba mnoho lodí už kleslo pod hladinu. Tehdy ale muž, který se jmenoval Jan Bekker pronesl slova v cizí řeči, která přehlušila vichřici i burácející moře a křik tonoucích. Vysvitlo slunce a jak bouře přišla, tak i zmizela. Moře se lesklo jako zrcadlo a jen malé vlnky omývaly písek a skaliska na pobřeží.

Tak mohly první lodě spustit čluny a první lidé vstoupili na tuto zem. Na náš domov.

Děti, usazené u otevřených kamen naproti starci a něj pohlížely s vyvalenýma očima.

A co dál? Co se dělo potom?

Děd nahlédl do už prázdného korbelu a uhlíků v ohništi.

Potom? To už je příběh pro jiný večer, oheň už dohořívá a mě se klíží staré oči. Mazejte spát, než vám maminka vyhubuje.

Děti pomalu vyklidily místnost a jejich štěbetání pomalu utichlo ve vedlejší místnosti v chalupě. Děd ještě chvíli seděl před vyhasínajícím ohněm a dál vzpomínal, až si začal mumlat pro sebe:

Potom, co se dělo potom pamatuju i já sám, ale na to vy jste ještě moc malé. Na vyprávění o tom, jak se musíme o tenhle kus země rvát s nelidmi, nestvůrami a strašidly. O tom, jak jsme se 4. jízdní za mého mládí drtili lebky elfů pod kopyty koní a o šípech se zubatými hroty v hrudi mých kamarádů. Ještě jste na to moc malé… Kéž by tomu tak u vás nebylo…

Komentáře