Hrabě Werner Gunther von Liebwitz
Vládce a dobyvatel Scorronu. Hrabě je je ztělesněním Císařského šlechtice, vždy upravený a s naleštěnou zbrojí. Vystupováním přímý, čestný a noblesní. Hrabě má ve Scorronu respekt jak císařských, tak i Scorronské šlechty a prostého lidu. Císařští jej respektují jako vládce, scorronská šlechta jako dobyvatele a prostý lid se ho trochu bojí. Jednak ze zvyku, že od šlechty nelze čekat nic jiného než útlak, ale také ze strachu z cizího a ze stále živých vzpomínek na válku.
Není velkým tajemstvím, že hrabě raději tráví čas lovem a se svým vojskem, než za psacím stolem, ale má vynikající vzdělání a v dětství trávil hodně času jak na císařském dvoře, tak se Sigmarovými kněžími. Nikdo mu ale rozhodně nemůže upřít, že pod jeho vládou Scorron vzkvétá.
„Pane, je opravdu potřeba, abyste se podíval…“
„Zase počítání měďáků?“
„Hraběnka říká, že rozšíření dolů je něco, co musíte rozhodnout vy, pane hrabě.“
„Rozšíření dolů? Kvůli tomu jsi za mnou přijel až sem?“
Teprve teď hrabě zvedl oči od zpola vykuchaného prasete, které leželo před ním na stole, a pohledem zpražil posla, který se před ním krčil se svazkem dokumentů.
„Pane, snažil jsem se vás zastihnout už před odjezdem, ale… ehm, vaše stráž mi řekla, že… ehm… si nepřejete být rušen při výcviku a potom… eh, mě poslali hledat vás do sklepení, kde prý studujete staré svazky…“
Hrabě se jen ušklíbl, když si představil, jak ho posel hledá v zaprášených sklepeních, do kterých Werner nezabloudil, co je rok dlouhý. Jeho rytíři mají někdy smysl pro humor, to se jim musí nechat.
„Pane hrabě, důlmistr Crag čeká ve Scorronu už třetí den na vaše rozhodnutí.“
„Tak ať nečeká a rozšiřuje doly, ne?“
„No, ehm pane a právě na to potřebuje tady jenom vaši pečeť a podpis…“
„Hm, pečeť…“
Pohled Hraběte zabrousil po loveckém stanu, přes stůl na kterém ležela rozebraná lovecká kuše, truhlu se zbrojí i stojany s kopími a puškami.
„Pane, dovezl jsem ji s sebou…“ podával mu posel pečeť a na jednom ze stolů začal opatrně rozvíjet svitky.
„Ehm..“ začal posel, když se hrabě s rukama ještě od krve divočáka chopil brku.
„Crag je trpaslík, trochy krve se přece nezalekne.“ pronesl hrabě, když dokončil rozmáchlý podpis a připojil pod něj důkladnou pečeť.
„Ještě něco? Ne, výborně.“ nedal hrabě poslovi žádný čas otevřít pusu, a ten tak jen sbalil svitky a s úklonou zmizel ze stanu.
„Sigismunde! Sigsimunde! Za deset minut vyrážíme. Jasně jsem řekl, že jedu na víkend na lov a nechci být rušen, a očividně jsme ještě v lesích málo hluboko, když musím podepisovat lejstra i tady.“
„A, Sigismunde? Kdo poslal toho chudáka prohledávat sklepení?“
„Říkal jsem si, že neuškodí, když se někdo přesvědčí, jestli nám do kanálů nelezou třeba Skaveni.“ Usmál se baron Sigismund Gerhard von Oldenburg. „A tomu poslíčkovi trocha odvahy prospěje. Teď víme, že nás najde kdekoliv. Zasloužil by si za to odměnit, ne? Tak pojedeme?“
Hraběnka Sophie-Claire von Liebwitz
Sophie-Claire je původem z Bretonie a je bývalou manželkou vévody Hagena de Trencavel, vévody Scorronu. Po smrti svého muže a dobytí Scorronu hrabětem von Liebwitz svolila znovu se provdat a podle všeho se zdá, že její druhé manželství je stejně šťastné, ne-li šťastnější, než to první. S hrabětem má Sophie-Claire tříměsíčního dceru Eleanor.
Sophie-Claire je známá jako šlechtična, která má smysl pro humor a rozhodně se neštítí kontaktu s prostým lidem, ba naopak – vydává se mezi ně často a naslouchá jim. S pomocí svého manžela a pod záštitou císařských řádů se snaží mezi Scorronský prostý lid přinést vzdělání a před třemi lety založila první Scorronskou školu. V pozici vládkyně je rozhodná, spravedlivá a někdy snad až příliš rázná, umí ale rozhodně, hlavně v kontaktu s prostým lidem, nastavit i svoji vlídnou tvář.
Scorronská šlechta ji nemůže vystát a není tajemstvím, že i Sophie-Claire na adresu Bretonských rodů ve Scorronu často pronese jadrnou poznámku a pohrdá jejich životním stylem i útlakem prostého lidu, který reprezentují.
„Počkej, narovnej si ten šátek.“
„No tak, mami už mě kontroluješ snad po desáté.“
„A pořád je nakřivo.“
„A co na tom záleží, uvidí nás přece jen z koně, ne?“ Plesk, vlepila vesničanka svému synovi pohlavek.
„Je to naše hraběnka a my jí musíme prokázat úctu, rozumíš? A teď si koukej narovnat ten šátek, nebo…“
„Už jedou!“
Na prašné cestě vyjeli ze zatáčky první jezdci. V čele průvodu jeli dva ozbrojenci ve Scorronských barvách, přímo za nimi ale v otevřeném kočáře seděla šlechtična v brokátových šatech.
„Sláva hraběnce!“
„Sláva Sophie-Claire!“
„Mávej pořádně!“
Kočár s hraběnkou zastavil přímo naproti vesničance, která se ihned uklonila tak hluboko, až skoro nosem vyryla brázdu v zemi.
„To stačí, můžeš se narovnat. Jak se jmenuješ?“
„Juliette, paní.“
„Juliette, jak by se ti líbilo přijmout i s rodinou moje pozvání na oběd? Musíme tady ve vesnici stejně zastavit a ráda bych si poslechla, jak se vám tady žije.“
Vesničanka zrudla, potom zbledla a chvíli trvalo, než se jí do tváře vrátila normální barva.
„Bude, ehm, totiž, bude mi…“
„To jsem moc ráda, že Ti bude potěšením. Albrecht,“ ukázala hraběnka na rytíře za kočárem, „se pro vás zastaví, až budeme mít prostřeno. Budu se moc těšit.“
Kočár se dal opět do pohybu, zatímco služebnictvo a panoši začali za vesnicí vztyčovat honosný pavilon.
„Sláva, sláva naši hraběnce…“ nemohli si ostatní vesničané div vykřičet hlasivky.