Místnost na okamžik osvítil blesk a lady Eleanor se probudila s bušícím srdcem. Nejdřív slyšela jenom hrom, ale za okamžik se k němu přidalo i bušení na dveře.
„Má paní! To jsem já, Gaston. Vstávejte.“ Vyskočila z postele a přes noční róbu si přehodila plášť. Doběhla ke dveřím a otočila klíčem v zámku. Za dveřmi stál muž v plné zbroji, helmu si však nesl pod paží. Z varkoče mu odkapávala na koberec voda a nohy měl zablácené. Místnost osvítil další blesk a Eleanor si uvědomila, že venku už není tma. Skrz okna se drala rudá záře ohně.
„Paní, jsme pod útokem! Nemáme moc času!“
Vyběhla za ním spoře osvětlenou chodbou a po schodišti dolů. Z nádvoří, pokud se tak dá říkat rozblácenému plácku před tvrzí, k nim doléhaly nezaměnitelné zvuky boje. Třeskot zbraní, křik bojujích, nářek zraněných, pláč dětí a přes to všechno strašlivý nelidský řev a smích.
„WAAAAAGHHH!“ rozlehlo se po celém nádvoří.
„Zelenokožci, paní, mnohem víc, než jsme kdy viděli najednou, musíme vás odsud dostat, rychle!“
Nádvoříčko byla scéna naprostého chaosu. O organizované obraně nemohla být už řeč. Nová brána byla vyražena z pantů strašlivou silou nepřátel. V bahně nádvoří už leželo mnoho těl obránců a příliš málo větších neforemných těl zelenokožců.
Rytíř na nic nečekal a vyrazil směrem ke stájím. Neudělal ale ani dva kroky, než ze dveří stájí vyběhl mladík v zablácené zbroji a za uzdu táhl obrovského válečného koně.
„Sire Gastone, váš kůň.“
„Pozor!“ Vykřikl jenom rytíř, ale už bylo pozdě. Mladík se zmateně zadíval na kus obrovského meče, který mu trčel z hrudi, než ho obrovský ork, kterému meč patřil, ledabyle odhodil stranou.
Ork otevřel tlamu plnou tesáků a se zařváním pokračoval v útoku. Gaston uskočil první ráně vedené shora a hned kontroval mečem šikmo nahoru, sekem, který nestvůře rozsekl čelist až k uchu. Ona se jen zašklebila víc a volnou rukou udeřila rytíře do hrudníku, až odletěl ke stěně stájí, a nemít zbroj, jistě by si vyrazil dech. Stvůra se napřáhla k dalšímu úderu, ale Gaston nečekal, než zaútočí. Přiskočil k ní a zarazil jí meč do hrudníku až po jílec. I tak nestvůra nepochopila, že má padnout, a udeřila rytíře jílcem zbraně nad obočí, až klesl na kolena.
Stvůra se tupě podívala na jílec, který jí trčel z hrudi, a chvíli vypadala, že uvažuje, co udělá. Nakonec se ale svýma zlovolnýma očkama opět zastavila na Gastonovi, který se zrovna zvedal na nohy. Nestihla ale už ani napřáhnout meč, než jí na hlavu dopadla okovaná kopyta Gastonova koně. Znovu a znovu tloukl ržající kůň kopyty do nestvůry, než sebou konečně přestala zmítat, a až potom otočil zpěněnou tlamu k rytíři a Eleanor.
„Rychle do sedla, má paní.“ Rytíř jí pomohl na obrovského oře a ona natáhla ruku, aby pomohla nahoru jemu. Oči se mu na okamžik usmály, když viděl nataženou ruku, ale nakonec zavrtěl hlavou.
„Jeďte, paní. Zachraňte sebe. Sama pojedete rychleji.“
„Ne…“ začala, ale věděla, že má pravdu. Gaston popohnal koně plácnutím a ten vyrazil vpřed směrem k rozvalené bráně. Eleanor se naposledy ohlédla, právě když proskakovali zbytky brány a jen koutkem oka zahlédla, jak její věrný rytíř usekl paži obrovskému orkovi a otáčel se směrem k dalšímu, který napřahoval zlověstně vypadající sekeru. A potom zadusala kopyta a hořící tvrz nechali za sebou…
Od zničení tvrze uplynul necelý týden, a po zběsilém úprku noční krajinou Eleanor narazila na skupinu uprchlíků. S ní na další a potom na ještě jednu, až je cesta zavedla do této vesnice s tuctovým názvem Podhoří. Eleanor se samozřejmě nenechala vést davem uprchlíků. To ona jim ukazovala cestu a organizovala zásoby. Ona byla tou, která každý večer určila, kde mají stát hlídky, a která posílala na průzkum pár ozbrojenců, kteří s uprchlíky byli. Je přece Markýza Eleanor de Colline a je jí už 13, není žádná malá holka. Titul a věk zavazují k tomu, aby své poddané řídila a chránila, a na pláč není u šlechtičny místo.
„Má paní Eleanor, jsou tu císařští.“
Do stavení nejdřív vstoupil voják s gryfem na štítu. Když Eleanor spatřila znak Císařství, mimoděk sebou trhla. Je tomu už 7 let, ale vzpomínky na to, jak muži se stejnými znaky dobyli tu samou tvrz, ze které teď prchla ještě nevybledly. Ti samí muži zabili jejího otce a z ní udělali Markýzu. Ti samí muži jsou teď její spojenci a jejich hrabě je jejím lenním pánem. Na to nesmí zapomínat. Doba ve Scorronu se změnila a Scorron se opět stal 13. provincií Císařství.
Za vojákem vstoupil císařský šlechtic.
„Sigmar s vámi, má paní. Jsem baron Sigismund. Hrabě von Liebwitz mě pověřil svatým úkolem vyčistit tento kraj od těch bestií. Už se nemusíte ničeho bát. Moji muži vás ochrání.“
„Paní jezera s vámi, barone. Děkuji za nabídku a budu moc ráda, když mě vy i vaši muži doprovodíte zpět domů. Tato země je mého rodu už po mnoho generací a nemyslete si, že se odsud nechám vystrnadit pár zelenokožci. Vaše pomoc je zde vítána.“
Sigismund, který se zamračil při zmínce o paní jezera, se nyní ušklíbl, ale potom sklonil hlavu.
„Zajisté, má paní. Tak se do toho pusťme.“